Šiklová Jiřina - Historie editací

ZRN v 23. 5. 2021, 17:49

2021-05-23T17:49:16Z

ZRN v 23. 5. 2021, 17:48

2021-05-23T17:48:40Z

ZRN v 23. 5. 2021, 17:48

2021-05-23T17:48:14Z

imported>Admin: Přidána poslední věta Jiřina Šiklová je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:45Z

Přidána poslední věta Jiřina Šiklová je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:35Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:40Z

import na produkční server

Nová stránka

Šiklová Jiřina

<time datetime="1935-06-17">17. června 1935</time> v Praze
<div id="photo">[[Soubor:Šiklová_Jiřina_01.jpg|400px]]</div>

Studovala filosofii a historii na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]] (absolv. 1958). V letech 1960–69 byla na téže fakultě odbornou asistentkou na katedře filosofie, později sociologie. Titul kandidátky věd (CSc.) získala v roce 1965 za práci Československá YMCA: Příspěvek k ideologickým bojům o mládež a studentstvo v období první republiky, v roce 1969 prošla habilitačním řízením na základě práce Stoupenci proměn, její habilitace však byla následně zrušena (obnovena 1990). V letech 1956–69 byla členkou KSČ, roku 1968 byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ na filosofické fakultě UK. Na počátku tzv. normalizace byla z filosofické fakulty propuštěna, pracovala v manuálních profesích, nejčastěji jako uklízečka (1970–71), a poté jako sociální pracovnice Thomayerovy nemocnice v Praze (1971–88); po propuštění z nemocnice opět jako uklízečka (1989). Podílela se na činnosti českého disentu, v období 1981–82 byla ve vyšetřovací vazbě za zasílání literatury do zahraničí. V roce 1990 se na základě rehabilitace vrátila na filosofickou fakultu UK, v letech 1991–2001 byla vedoucí katedry sociální práce, již spoluzaložila. Od roku 2009 spolupracuje se stranou zelených. Držitelka medaile Za zásluhy I. stupně (1999).

Šiklová v polovině 60. let spolu s [[Sedláček Oto|Janem Sedláčkem]], Martinem [[Marušiak Martin|Marušiakem]] a Eduardem [[Urbánek Eduard|Urbánkem]] založila katedru sociologie na pražské filosofické fakultě. Profesionálně se ovšem sociologii věnovala jen poměrně krátce mezi lety 1965–69, kdy se přeorientovala od historického studia studentských organizací a hnutí k sociologii mládeže, především soudobých studentských hnutí na Západě. Těch se týkala i její habilitace, která však už nemohla vyjít – objevily se jen přípravné práce (čítanky západní sociologie mládeže a literatury o studentských hnutích). V období tzv. normalizace nemohla v sociologii pracovat. Vzhledem k zaměstnání v nemocnici se orientovala na sociální gerontologii, sociální pediatrii, otázky životního cyklu a aplikovanou sociologii medicíny; publikovat ovšem mohla jen pod cizími jmény (například v poradenských rubrikách a přílohách časopisů nebo v knize ''Žena v dnešní rodině'', 1976) nebo v samizdatu a v zahraničí. Působila zároveň v disentu, což ji přivedlo k úvahám o vztahu mezi společností a komunistickým režimem, o každodenních kompromisech a utlumování nesouhlasu (''Věčné časy'', 2010). Její článek o „šedé zóně“ lidí situovaných mezi otevřenými odpůrci režimu a jeho bezvýhradnými zastánci, která nakonec bude mít rozhodující význam pro pád komunismu (''Social Research'', 1990), měl značný ohlas a mj. v mnohém předpověděl konflikt mezi disidenty a většinovou společností po roce 1989.

Po listopadu 1989 se Šiklová věnovala rozvoji sociální práce a gender studies u nás, především jako organizátorka a reprezentantka těchto disciplín ve veřejném diskursu. V roce 1991 spoluzaložila Centrum Gender Studies (původně Curriculum centrum), knihovnu, která se postupně rozrostla ve středisko intelektuální, praktické a politické aktivity, jež svou šíří a orientací v mnohém překonalo Šiklové původní záměry. Po odchodu do důchodu v roce 2000 rekapitulovala své sociálně poradenské zkušenosti v několika knihách určených široké čtenářské obci (''Deník staré paní, Dopisy vnučce'', ''Matky po e-mailu''). Význam Šiklové pro českou sociologii tak přesahuje její úzce profesionální angažmá v 60. letech. Jako veřejná intelektuálka respektovaná v zahraničí i u nás významně pomohla přijetí paradigmatu gender studies v České republice a ovlivnila vnímání některých sociologicky relevantních otázek, především fungování komunistické diktatury.

Knihy: ''Žena v dnešní rodině'' (Mladá fronta, Praha 1976; pod jménem Niny Matulové, spoluautorka Helena Jarošová); ''Deník staré paní'' (Kalich, Praha 2003; 2. vyd. 2008); ''Dopisy vnučce'' (Kalich, Praha 2007); ''Matky po e-mailu'' (Kalich, Praha 2009); ''Stoupenci proměn'' (Kalich, Praha 2012).

Studie: Mládež v ČSSR a náboženství (''Svědectví'' 1986; přetištěno v ''Studie'' 1986); The Gray Zone and the Future of Dissent in Czechoslovakia (''Social Research'' 1990); Nelegální výzkum veřejného mínění v období normalizace (''Sociologický časopis'' 2004).

Příspěvky ve sbornících: Akademická YMCA v Československu (''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His''. 1967/1); K dějinám pražské sociologické školy mezi dvěma světovými válkami (''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His''. 1968/4); Sociology of Youth in Czechoslovakia (''Acta Universitatis Carolinae – Phil. et His''. 1969/2; přetištěno v ''Zeitschrift für Soziologie'' 1982); Stručný přehled dějin akademické Ymky (J. V. Hynek, ed.: ''YMCA v proměnách času''. YMCA, Praha 2011); Přežití a přizpůsobování v totalitním režimu (Jan Hron, ed.: ''Věčné časy: Československé totalitní roky''. Knihovna Václava Havla, Praha 2011).

Editorka: ''Překlady z prací západoevropských sociologů k problematice sociologie mládeže I.-II''. (Socialistická akademie, Praha 1967; spolueditorka E. Freiová); ''Studenti a ideologie na Západě: Dokumenty'' (Horizont, Praha 1967).

Literatura: Povídáme si o zážitcích z vězení s Jiřinou Šiklovou (''Sociologické aktuality'' 1, 1990, 7–8: 24); Osudy sociologů: Jiřina Šiklová (''Sociologické aktuality'' 1, 1990, 11: 12–13); 70 let Jiřiny Šiklové – aneb nejen o genderové rovnosti (''Sociologický časopis'' 41, 2005: 919–921); ''Kočka, která nikdy nespí: Jiřině Šiklové k narozeninám'' (J. H. Ottaway, Praha 2005); Michal Plzák – Magdalena Čechlovská: ''Jiřina Šiklová bez ohlávky (rozhovory)'' (Kalich, Praha 2011).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Voříšek Michael|Michael Voříšek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Voříšek Michael]]
[[Kategorie:SCSg]]
----
Jiřina Šiklová se podílela na [[:Kategorie:Aut: Šiklová Jiřina|některých heslech]] této encyklopedie.

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <span class="PERSON_BORN"><time datetime="1935-06-17">17. června 1935</time> v Praze</span>
-<div id="photo">[[Soubor:Šiklová_Jiřina_01.jpg|400px]]</div> <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2021-05-22">22. května 2021</time> v Praze</span>
+<div id="photo">[[Soubor:Šiklová_Jiřina_01.jpg|400px]]</div>
 Studovala filosofii a historii na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]] (absolv. 1958). V letech 1960–69 byla na téže fakultě odbornou asistentkou na katedře filosofie, později sociologie. Titul kandidátky věd (CSc.) získala v roce 1965 za práci Československá YMCA: Příspěvek k ideologickým bojům o mládež a studentstvo v období první republiky, v roce 1969 prošla habilitačním řízením na základě práce Stoupenci proměn, její habilitace však byla následně zrušena (obnovena 1990). V letech 1956–69 byla členkou KSČ, roku 1968 byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ na filosofické fakultě UK. Na počátku tzv. normalizace byla z filosofické fakulty propuštěna, pracovala v manuálních profesích, nejčastěji jako uklízečka (1970–71), a poté jako sociální pracovnice Thomayerovy nemocnice v Praze (1971–88); po propuštění z nemocnice opět jako uklízečka (1989). Podílela se na činnosti českého disentu, v období 1981–82 byla ve vyšetřovací vazbě za zasílání literatury do zahraničí. V roce 1990 se na základě rehabilitace vrátila na filosofickou fakultu UK, v letech 1991–2001 byla vedoucí katedry sociální práce, již spoluzaložila. Od roku 2009 spolupracuje se stranou zelených. Držitelka medaile Za zásluhy I. stupně (1999).

@@ Řádek 2: / Řádek 2: @@
 <span class="PERSON_BORN"><time datetime="1935-06-17">17. června 1935</time> v Praze</span>
-<div id="photo">[[Soubor:Šiklová_Jiřina_01.jpg|400px]]</div>
+<div id="photo">[[Soubor:Šiklová_Jiřina_01.jpg|400px]]</div> <br /><span class="PERSON_DIED"><time datetime="2021-05-22">22. května 2021</time> v Praze</span>
 Studovala filosofii a historii na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]] (absolv. 1958). V letech 1960–69 byla na téže fakultě odbornou asistentkou na katedře filosofie, později sociologie. Titul kandidátky věd (CSc.) získala v roce 1965 za práci Československá YMCA: Příspěvek k ideologickým bojům o mládež a studentstvo v období první republiky, v roce 1969 prošla habilitačním řízením na základě práce Stoupenci proměn, její habilitace však byla následně zrušena (obnovena 1990). V letech 1956–69 byla členkou KSČ, roku 1968 byla zvolena předsedkyní fakultní organizace KSČ na filosofické fakultě UK. Na počátku tzv. normalizace byla z filosofické fakulty propuštěna, pracovala v manuálních profesích, nejčastěji jako uklízečka (1970–71), a poté jako sociální pracovnice Thomayerovy nemocnice v Praze (1971–88); po propuštění z nemocnice opět jako uklízečka (1989). Podílela se na činnosti českého disentu, v období 1981–82 byla ve vyšetřovací vazbě za zasílání literatury do zahraničí. V roce 1990 se na základě rehabilitace vrátila na filosofickou fakultu UK, v letech 1991–2001 byla vedoucí katedry sociální práce, již spoluzaložila. Od roku 2009 spolupracuje se stranou zelených. Držitelka medaile Za zásluhy I. stupně (1999).

@@ Řádek 8: / Řádek 8: @@
 Šiklová v polovině 60. let spolu s [[Sedláček Oto|Janem Sedláčkem]], Martinem [[Marušiak Martin|Marušiakem]] a Eduardem [[Urbánek Eduard|Urbánkem]] založila katedru sociologie na pražské filosofické fakultě. Profesionálně se ovšem sociologii věnovala jen poměrně krátce mezi lety 1965–69, kdy se přeorientovala od historického studia studentských organizací a hnutí k sociologii mládeže, především soudobých studentských hnutí na Západě. Těch se týkala i její habilitace, která však už nemohla vyjít – objevily se jen přípravné práce (čítanky západní sociologie mládeže a literatury o studentských hnutích). V období tzv. normalizace nemohla v sociologii pracovat. Vzhledem k zaměstnání v nemocnici se orientovala na sociální gerontologii, sociální pediatrii, otázky životního cyklu a aplikovanou sociologii medicíny; publikovat ovšem mohla jen pod cizími jmény (například v poradenských rubrikách a přílohách časopisů nebo v knize ''Žena v dnešní rodině'', 1976) nebo v samizdatu a v zahraničí. Působila zároveň v disentu, což ji přivedlo k úvahám o vztahu mezi společností a komunistickým režimem, o každodenních kompromisech a utlumování nesouhlasu (''Věčné časy'', 2010). Její článek o „šedé zóně“ lidí situovaných mezi otevřenými odpůrci režimu a jeho bezvýhradnými zastánci, která nakonec bude mít rozhodující význam pro pád komunismu (''Social Research'', 1990), měl značný ohlas a mj. v mnohém předpověděl konflikt mezi disidenty a většinovou společností po roce 1989.
-Po listopadu 1989 se Šiklová věnovala rozvoji sociální práce a gender studies u nás, především jako organizátorka a reprezentantka těchto disciplín ve veřejném diskursu. V roce 1991 spoluzaložila Centrum Gender Studies (původně Curriculum centrum), knihovnu, která se postupně rozrostla ve středisko intelektuální, praktické a politické aktivity, jež svou šíří a orientací v mnohém překonalo Šiklové původní záměry. Po odchodu do důchodu v roce 2000 rekapitulovala své sociálně poradenské zkušenosti v několika knihách určených široké čtenářské obci (''Deník staré paní, Dopisy vnučce'', ''Matky po e-mailu''). Význam Šiklové pro českou sociologii tak přesahuje její úzce profesionální angažmá v 60. letech. Jako veřejná intelektuálka respektovaná v zahraničí i u nás významně pomohla přijetí paradigmatu gender studies v České republice a ovlivnila vnímání některých sociologicky relevantních otázek, především fungování komunistické diktatury.
+Po listopadu 1989 se Šiklová věnovala rozvoji sociální práce a gender studies u nás, především jako organizátorka a reprezentantka těchto disciplín ve veřejném diskursu. V roce 1991 spoluzaložila Centrum Gender Studies (původně Curriculum centrum), knihovnu, která se postupně rozrostla ve středisko intelektuální, praktické a politické aktivity, jež svou šíří a orientací v mnohém překonalo Šiklové původní záměry. Po odchodu do důchodu v roce 2000 rekapitulovala své sociálně poradenské zkušenosti v několika knihách určených široké čtenářské obci (''Deník staré paní, Dopisy vnučce'', ''Matky po e-mailu''). Význam Šiklové pro českou sociologii tak přesahuje jeji úzce profesionální angažmá v 60. letech. Jako veřejná intelektuálka respektovaná v zahraničí i u nás významně pomohla přijetí paradigmatu gender studies v České republice a ovlivnila vnímání některých sociologicky relevantních otázek, především fungování komunistické diktatury.
 <span class="section_title">Knihy:</span> ''Žena v dnešní rodině'' (Mladá fronta, Praha 1976; pod jménem Niny Matulové, spoluautorka Helena Jarošová); ''Deník staré paní'' (Kalich, Praha 2003; 2. vyd. 2008); ''Dopisy vnučce'' (Kalich, Praha 2007); ''Matky po e-mailu'' (Kalich, Praha 2009); ''Stoupenci proměn'' (Kalich, Praha 2012).
@@ Řádek 24: / Řádek 24: @@
 [[Kategorie:SCSg]]
 ----
-Jiřina Šiklová se podílela na [[:Kategorie:Aut: Šiklová Jiřina|některých heslech]] této encyklopedie.
+Jiřina Šiklová se podílela na [[:Kategorie:Aut: Šiklová Jiřina|některých heslech]] této encyklopedie.<br />

@@ Řádek 20: / Řádek 20: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> Povídáme si o zážitcích z vězení s Jiřinou Šiklovou (''Sociologické aktuality'' 1, 1990, 7–8: 24); Osudy sociologů: Jiřina Šiklová (''Sociologické aktuality'' 1, 1990, 11: 12–13); 70 let Jiřiny Šiklové – aneb nejen o genderové rovnosti (''Sociologický časopis'' 41, 2005: 919–921); ''Kočka, která nikdy nespí: Jiřině Šiklové k narozeninám'' (J. H. Ottaway, Praha 2005); Michal Plzák – Magdalena Čechlovská: ''Jiřina Šiklová bez ohlávky (rozhovory)'' (Kalich, Praha 2011).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Voříšek Michael|Michael Voříšek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Voříšek Michael|Michael Voříšek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Voříšek Michael]]
 [[Kategorie:SCSg]]
 ----
 Jiřina Šiklová se podílela na [[:Kategorie:Aut: Šiklová Jiřina|některých heslech]] této encyklopedie.