Škola frankfurtská - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Viz též heslo společnost ludická nebo společnost zdravá v Petruskových Společnostech (2006)

2020-09-21T06:17:03Z

Přidána poslední věta Viz též heslo společnost ludická nebo společnost zdravá v Petruskových Společnostech (2006)

JD: oprava jména autora

2020-09-19T06:23:44Z

oprava jména autora

ZRN v 8. 3. 2018, 12:40

2018-03-08T12:40:27Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:47Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:57:01Z

import na produkční server

Nová stránka

škola frankfurtská – soc. fil. škola 20. st., vzešlá z něm. duchovního prostředí, jejíž teor. program je postaven na tzv. kritické teorii společnosti. Hlavní myšlenkové zdroje mnohostranné teor. aktivity školy: něm. klasická fil. tradice (''I. Kant'', ''G. W. F. Hegel'', ''K. Marx''), ''F. Nietzsche'', ''M. Weber'', ''G. S. von Lukács'', ''S. Freud''. Za nejvýzn. představitele jsou většinou považováni: ''Theodor W. Adorno'', ''Max Horkheimer'', ''Herbert Marcuse'', ''Erich Fromm'', ''Friedrich Pollock'', ''Leo Löwenthal'', ''Otto Kirchheimer'', někdy i ''Walter Benjamin'' nebo ''Jürgen Habermas''. Historie školy se nejčastěji rozčleňuje na 3 období: evropské (meziválečné), americké a poválečné. Vznik školy a první období její aktivity jsou institucionálně vázány na ''Ústav pro sociální výzkum'', založený v r. 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem, zejm. od r. 1930, kdy se do jeho čela dostal ''Horkheimer'' a kdy začal vycházet ''Zeitschrift für Sozialforschung'' jako publikační platforma školy. ''Horkheimer'' zůstával vůdčí osobností i po přesídlení institutu v reakci na nástup fašismu v Německu r. 1933 nejprve do Ženevy, později do Paříže a na sklonku 30. l. do New Yorku. Jeho programové stati jako ředitele ústavu z 30. l. lze brát jako teor. deklarace školy samotné. Především jsou to: ''Die gegenwärtigen Lage der Sozialphilosophie und die Aufgaben eines Instituts für Sozialforschung'' a ''Traditionelle und Kritische Theorie''. První vytyčuje program ústavu a školy v jeho formálních rysech: má jít o interdisciplinární výzkum podmínek života v moderní (kap.) společnosti, především v neuralgických bodech jeho různých oblastí. Cílem je přitom účelná symbióza filozofie a vědy, teorie a empirie, tj. empir. relevantní reformulace zákl. fil. otázek. Druhá deklarace objasňuje teor.-fil. pozadí a zákl. intence, z nichž kritická teorie ''š.f.'' vychází: vůdčím principem teor. přístupu k soc. realitě je kritika jako sebeuvědomění (kritického) rozumu, který je tak schopen postihnout zákl. a nejhlubší rozpory soudobé (moderní) společnosti. Takové postihování koresponduje s imanentní praktickou intencí kritické teorie, jež je vedena ideou emancipace člověka od všech forem panství, podřízenosti, útlaku. Podržení univerzálního principu kritiky má při konkrétně hist. přístupu uchránit kritickou teorii od oportunních tendencí, jež ona sama kritizovala např. na [[sociologie vědění|sociologii vědění]].

Ve 30. l. zejm. v ''Zeitschrift für Sozialforschung'' byly zkoumány zdroje, podmínky, aspekty a projevy celkové spol. krize a byly teor. posuzovány především v oblastech ekonomiky (''Pollock'', ''H. Grossman'') a politiky (''Horkheimer'', ''Marcuse'', ''Franz Neumann''), ale i umění (''Adorno'', ''Benjamin'') a kultury vůbec (''Marcuse''), vědy (''Horkheimer''), psychologie (''Fromm'') a filozofie samotné (''Horkheimer'', ''Marcuse''). Výrazným projektem ústavu jako celku byl výzkum [[autorita|autority]] a [[rodina|rodiny]]. Odhaloval struktury dominance v rodině i v osobnosti samotné. Obraz emancipace člověka tak nemá jen čistě ekonomický nebo politický rozměr, ale zahrnuje i sféru soukromého a intelektuálního života. V konceptu panství neuvědomělých struktur vědomí či pudově zakotvených předsudků nad svobodnou osobností individua uplatnila inspirační vliv na produkci školy především ''Freudova'' psychoanalýza. U tématu autority zůstal ústav i po přesídlení do USA, kde fungoval do r. 1941. Tehdy se dočasně rozpadl a škola, již konstituovaná a uznaná, ztratila svou původní institucionální základnu. Její představitelé působili poté již spíše rozptýleně. V USA se stal vedle ''Horkheimera'' nejvýraznějším reprezentantem školy ''Adorno'' a zůstal jím i v poválečném období. Stál v čele autorského kolektivu, který vydal práci ''The Authoritarian Personality''. Účastí ve výzkumu hudební rozhlasové produkce navázal i na svá dřívější studia fetišového charakteru v hudbě a regresi sluchu. Spolu s ''Horkheimerem'' napsal v 1. polovině 40. l. v USA práci ''Dialektik der Aufklärung'', jež hraje ve vývoji kritické teorie ''š.f.'' ústřední roli. Interpretace empir. fenoménů je v ní již jednoznačně podřízena obecnému dějinně fil. konceptu. Zkušenost [[fašismus|fašismu]] se tu neodráží jen v předmětu zkoumání, ale i v akcentu hodnotícího výkladu. Ústředním dějinně fil. motivem je proces úpadku či rozkladu rozumu. Fašismus je ukázán jako dějinné vyústění osvícenské racionality, která formalizovala a univerzalizovala pojem rozumu, čímž zpřístupnila všechny sféry života pořádajícímu principu panství. Kritická teorie společnosti se tu stává především kritikou fenoménu [[moc|moci]] jako takového. Tato kritika zahrnuje i moderní vědu jako symbol osvícenské racionality, v níž podle autorů nachází panský charakter rozumu svůj vrcholný výraz. Touha po univerzálním vědění je vyložena jako touha po moci (nad přírodou i nad člověkem), motivovaná strachem z neznámého, v čemž mj. ''Adorno'' s ''Horkheimerem'' vidí mytický prvek. V rámci paradigmatu panského charakteru moderní racionality či moci jako univerzálního pořádajícího principu je zde pojednáno i o fenoménech kult. průmyslu a [[antisemitismus|antisemitismu]], přičemž k jejich rozboru slouží zvl. kritika fetišového charakteru kap. produkce a psychoanalytické výkladové vzorce. ''Horkheimerova'' kniha z 2. poloviny 40. l. ''Eclipse of Reason'', napsaná rovněž v USA, předkládá v přístupnějším jazyce podobný pesimistický dějinně fil. koncept procesu úpadku rozumu. Blíží se až romantickému odmítnutí moderní civilizace s její racionalitou, která má ryze instrumentální charakter. Kritikou instrumentálního rozumu vystihuje ''Horkheimer'' zákl. téma i intenci uvažování, jež bylo pro školu jako celek v jejím třetím, poválečném období charakteristické, třebaže její představitelé již zůstali rozptýlení.

''Horkheimer'', ''Adorno'' a ''Pollock'' se vrátili do NSR počátkem 50. l., ''Marcuse'', ''Fromm'', ''Löwenthal'' a další zůstali v USA. ''Ústav pro sociální výzkum'' byl znovu založen ve Frankfurtu nad Mohanem v r. 1953. Publikační platformou školy se staly souhrnné publikace vydávané pod názvem ''Frankfurter Beiträge zur Soziologie''. V konceptu instrumentální racionality tematizují teoretikové školy problém racionalizace moderního světa, jak byl vyložen u ''Maxe Webera''. Dva hlavní atributy, jež moderní racionalitě ''Weber'' přisoudil, formálnost a účelovost, se zde ve svém spojení staly právě ústředním bodem kritiky. Formálně účelové instituce (např. byrokratická správa či právo) nebo weberovské účelově racionální jednání se totiž podle tohoto konceptu zbavily potenciálních obranných mechanismů proti univerzálnímu zneužití ve světě uspořádaném na principu panství. Staly se nástroji, které může užívat jakákoli moc. Kritizována je ryzí účelovost jednání, již nelze uchopit jinak než pouze jako prostředek, bez ohledu na cíle, kterých má být dosaženo. Kritika instrumentálního rozumu hlavních stoupenců ''š.f.'' však míří ve své programové sebereflexívnosti dvojím směrem: vedle kritiky instrumentální racionality, tak jak se projevuje v povaze a provozu institucí moderního světa (kromě ekonomiky i v politice, umění, vzdělávání, ale i v každodenním životě), vztahuje možnost instrumentálního zneužití i na teor. diskurs samotný, jenž má být veden podle modelu moderní vědy glorifikovaného osvícenstvím. Formálnost a účelovost coby určující charakteristiky či motivy pozitivismu vidí jako prototypické atributy a intence moderního věd. myšlení vůbec. Právě takto určená jeho povaha jej ale vystavuje možnému zneužití stejně tak, jako jsou mu vystaveny jiné instituce. Potom i teorie, které chtějí být univerzálním lékem, se při své formálnosti stávají univerzálně použitelné a snadno se stávají represivními doktrínami podřízenými moci, která význam promění ve funkci a účinnost. Proto se kritika instrumentálního rozumu obrací i sama k sobě a určuje svou vlastní povahu tak, aby se možnému instrumentálnímu znásilnění vyhnula, tj. aby se nemohla stát [[ideologie|ideologií]]. Kritika ideologie se stala naopak jedním z hlavních motivů kritické teorie ''š.f.'' Řadu podnětů načerpala od ''W. Benjamina'', především pokud jde o obranné prvky proti vlastní ideologizaci. Vedle programově antisystémového přístupu se kritická teorie nechala inspirovat zvl. ''Benjaminovým'' pojetím [[utopie]], která nelíčí obraz budoucí spravedlivé společnosti, ale je spíše zásadním a nekompromisním mementem ve vztahu k nespravedlivému reálnému světu, jenž ztratil samu potenci emancipace člověka a neobsahuje zárodky skutečného (spravedlivého) života. Tento pohled sebou mj. nesl i radikální rozchod s evolučními prvky ve filozofii dějin, rozchod s představou univerzálně dějinné kontinuity.

Ve fil. esoterice dovedl tyto principy k určitému vrcholu ''Adorno'' ve svém konceptu ne-identického myšlení a ''negativní dialektiky''. Na úrovni obecné epistemologie a metodologie teor. poznání vystupoval ''Adorno'' v 60. l. proti pozitivistickému modelu vědy, zastupovanému především koncepcí ''K. R. Poppera'' v tzv. sporu o pozitivismus. ''F. Fromm'' ve 30. l. objevil a formulačně rozpracoval možnost spojit kriticismus ''Freudův'' a ''Marxův''. V syntéze ''Freuda'' a ''Marxe'' mělo jít o účelné spojení teorie struktury osobnosti s teorií soc. struktury, a to především ve vztahu k procesu aktivní a pasivní adaptace instinktuálního aparátu člověka na soc.-ekon. podmínky jeho života. ''Marcuse'' však kritizoval na ''Frommovi'' retušování hloubky zákl. konfliktu, jež se odehrává mezi člověkem a společností. On sám jej naopak akcentoval, spojuje vedle ''Freuda'' inspirace ''Hegelovy'', mladého ''Marxe'' a inspirace existencialistické. Ve své nejznámější knize ''One-Dimensional Man'' podává ''Marcuse'' kritiku moderní (kap. konzumní) společnosti jako odcizujícího aparátu, eliminujícího v člověku kritický rozměr v jeho vztahu ke světu korupcí instinktů tíhnoucích ke konformitě (viz [[člověk jednorozměrný]]). S ostrou kritikou moderní racionality Západu vystoupil ''Marcuse'' také v pojednání navazujícím výslovně na ''M. Webera'', které vrcholí tezí, že věda a technika, jejichž prosazení má podle některých teoretiků znamenat konec ideologie, se samy stávají ideologií.

Při radikálnosti kritiky a přístupnější formulaci myšlenek se ''Marcuse'' stal jedním z teoretických mluvčích tzv. [[„nová levice“|„nové levice“]] a hlavních ideových vůdců studentské revolty konce 60. l. v záp. Evropě a USA. Naopak ''Adorno'' se stal terčem studentských výpadů pro svůj otevřený despekt k praktickému polit. radikalismu, jenž plynul z onoho důsledného oddělení teorie a praxe, z imanentně antiideologického a svého druhu utopického charakteru jeho koncepce kritické teorie. Teoretikové ''š.f.'' neviděli po éře stalinismu a po r. 1968 žádnou naději na emancipaci člověka ani v social. alternativě dějinného vývoje, což byl i jeden z důvodů, proč byla zvl. v 1. polovině 70. l. celá škola podrobena důkladné kritice (vedené většinou otevřeně z pozic ideologického boje) od teoretiků tehdejších social. zemí. V té době se však již ''š.f.'' po úmrtí ''Adorna'' (1969) a ''Horkheimera'' (1973) definitivně rozpadla. Z myslitelů, kteří potom v nějakém ohledu navazovali na její teor. dědictví, je nejznámější ''Jürgen Habermas''. Ten již dříve navázal na ''Marcuseho'' kritiku vědy a techniky jako ideologie; při své vlastní kritice ideologie navíc absorboval některé podněty z hermeneutiky a s akcentem na určité aspekty ''Kantova'' teor. programu předložil pozitivní koncepci teorie komunikativního rozumu jako protipólu instrumentální racionality. Přestože se ''Habermas'' i někteří další soudobí němečtí myslitelé (např. ''Oskar Negt'', ''Alfred Schmidt'', ''Albrecht Wellmer'') přihlásili k tradici či programu kritické teorie společnosti, jejich vazba na ''š.f.'' jakožto instituci je již zcela volná.

<div class="translations">
Frankfurt School
école de Francfurt
Frankfurter Schule
scuola di Francoforte
</div>

Literatura: ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská'' škola – bibliografie. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]'' 
[[Kategorie:Aut: Mavada Radim]]
[[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská škola – bibliografie''. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.
-''[[:Kategorie:Aut: Marada Radim|Radim Marada]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]''<br />
-[[Kategorie:Aut: Marada Radim]]
+[[Kategorie:Aut: Mavada Radim]]
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská škola – bibliografie''. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.
-''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Marada Radim|Radim Marada]]''<br />
-[[Kategorie:Aut: Mavada Radim]]
+[[Kategorie:Aut: Marada Radim]]
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 16: / Řádek 16: @@
 </div>
-<span class="section_title">Literatura:</span> ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská'' škola – bibliografie. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.
+<span class="section_title">Literatura:</span> ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská škola – bibliografie''. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.
 ''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]''<br />

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Adorno, T. W.'' – ''Habermas, J.'' aj.: Dialektika a sociologie. Praha 1967; ''Benjamin, W.'': Dílo a jeho zdroj. Praha 1979; ''Frankfurtská'' škola – bibliografie. Praha 1972; ''Fromm, E.'': Budete jako bohové. Praha 1993; ''Fromm, E.'': Člověk a psychoanalýza. Praha 1967; ''Fromm, E.'': Lidské srdce. Jeho nadání k dobru a zlu. Praha 1969; ''Fromm, E.'': Mít nebo být. Praha 1992; ''Held, D.'': Introduction to Critical Theory. London 1986; ''Jay, M.'': The Dialectical Imagination. London 1973; ''Marcuse, H.'': Jednorozměrný člověk. Praha 1991; ''Marcuse, H.'': Psychoanalýza a politika. Praha 1969.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Mavada Radim|Radim Mavada]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Mavada Radim]]
 [[Kategorie:Směry, školy, teorie a koncepce sociologického a sociálního myšlení]]
 [[Kategorie:VSgS]]