Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:02:16Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:53:33Z

import na produkční server

Nová stránka

chování prostorové – je chápáno buď ve smyslu [[mobilita prostorová|prostorové mobility]], nebo jako zákl. kategorie ''prostorové psychologie'', která je součástí environmentální psychologie. V tomto rámci se studuje užívání prostoru člověkem a také symbolické významy [[chování]] člověka v prostoru. Předobrazem takových výzkumů ''ch.p.'' byly výzkumy teritoriality u subhumánních živočichů. Řada autorů hovoří i o ''teritoriálním chování'' člověka, o jeho až pudové potřebě vymezovat svůj životní prostor, ohrazovat, ohraničovat jej, bojovat o něj, hájit jej a přitom respektovat teritoria cizí. ''Teritorialita'' slouží k optimálnímu prostorovému rozmístění jedinců daného druhu tak, aby nedocházelo k vyčerpání potravních zdrojů. Jedná se o automaticky působící přír. ekologický regulační mechanismus. [[Teritorialita]] zároveň reguluje reproduktivní chování daného druhu. Neobyčejně plodnými se ukázaly studie sledující způsoby vymezování hranic teritorií. Zvířata používají pestrou škálu smyslově zakódovaných informací, od pachů přes optické signály ke zvukům, a jimi vymezují svá obhajitelná teritoria. Za průkopnické se pokládá dílo ''H. E. Howarda'' ''Teritorium v životě ptáků'' (1920). Přenášet animální analogie do ''ch.p.'' člověka je problematické, nicméně podobné reakce agresivního obhajování vlastních teritorií lze konstatovat i na humánní úrovni v různých formách: od slovního zastrašování přes fyzické potyčky až k válkám. U člověka je vypracovaná i tzv. časová teritorialita, tj. způsob obsazování stejného prostoru v časové distribuci. Lidé se o místo střídají, např. ve veř. prostorách, v rodinném životě nebo v dočasných „pronájmech“ vzájemně sdílených prostorů v dopravních prostředcích, divadlech, restauracích, místech na plážích apod., a vypracovali celou řadu symbolických signálů delegujících obsazenost prostoru. Přetvářejí prostředí ke svému prospěchu či neprospěchu, ale také naopak – prostředí a struktura prostoru je zavazuje k poměrně přesně stanovenému a rozvrženému jednání. Nejen fyzikální uspořádání prostoru (tvary, barvy, materiály, velikosti, prázdná místa, rozvržení hmoty), ale také symbolické významy prostoru často jednoznačně determinují lidské jednání, a to bez ohledu na rozdíly mezi jedinci. Z toho vyplývá, že výzkumy ''ch.p.'' se týkají spíše problému, jak lidé používají prostor, než otázky, proč jej potřebují.

I když ne vždy jasně viditelná a pochopitelná, je psychologie prostoru význ. činitelem lidského vztahování se k [[prostředí životní|životnímu prostředí]]. Podle ''E. T. Halla'' je to s prostorem podobné jako se sexem; je tu, ale moc se o něm nemluví. Uvedený autor je zakladatelem tzv. [[proxemika|proxemiky]], vědy o ''osobním prostoru'', která studuje interpersonální distance. V současnosti se za běžné přijímá toto proxemické schéma: ''1.'' intimní distance; ''2.'' osobnostní distance, tj. příslovečná vzdálenost natažené ruky; ''3.'' soc. distance, v níž se lidé již vzájemně nedotýkají, ale vyřizují vzájemné, zpravidla ekon. a komunikační transakce; ''4.'' veř. distance, která se rozkládá kolem každého jedince, je-li účasten veř. dění ve veř. prostorách. ''H. Newman'' klasifikuje intimní a osobnostní distanci jako „obhajitelný prostor“, na který si každý jedinec činí nárok a jehož narušení prožívá jako útok na integritu své osobnosti, jako vpád do soukromého teritoria. V analogickém smyslu může automobil fungovat nejen jako dopravní prostředek, ale také jako emblém soc. úspěšnosti a jako pohyblivé teritorium, na které jsou majitelé zvláště citliví. ''S. Milgram'' studoval interakce tzv. známých neznámých na veřejnosti (tj. lidí, kteří se znají od vidění, ale nikdy spolu nekomunikovali) a formuloval pojem ''bublin osobního prostoru'' – symbolických proxemických hranic, jimiž si každý člověk na veřejnosti a zvláště v přeplněných prostorách udržuje pocit vlastní identity. Bublina osobního prostoru vystupuje jako malá protektivní sféra, oddělující jedince od ostatních. Přes veškerou sounáležitost s kolektivem je udržování ochranných osobních prostorů pro člověka životně důležité.

Osobní prostory jsou do značné míry ohrožovány v podmínkách [[přelidnění]] (crowding), kdy se jedinec stává součástí [[dav|davu]] a identifikuje se se známými kolekt. fenomény davového jednání, kdy dočasně ztrácí svou individualitu. Studium ''ch.p.'' v těchto podmínkách, přesycení prostoru velkým počtem jedinců cílí především ke stanovení faktorů způsobujících [[stres]]. Situaci přehlceného prostoru lze nejvhodněji definovat nemožností úspěšného realizování aktivity, ke které prostor vybízí nebo je pro ni přímo určen. Další autoři rozlišují prostory „sociofugální“ a „sociopetální“, tj. společnost odpuzující a přitahující. Sociofugálním prostorem je např. čekárna zubního lékaře, kde se jen obtížně navazují mezilidské interakce, zatímco sociopetálním prostorem, stimulujícím mezilidské interakce a soc. chování, je restaurace. V rámci ''ch.p.'' se nezapomíná ani na průzkum psychol. determinant [[soukromí]], kde je ''ch.p.'' řízeno jinými pravidly než na veřejnosti. Pozoruhodné byly také výsledky pozorování tzv. apatie přihlížejících, která vzniká v důsledku devalvace mezilidských vztahů v přehlcených prostorách. Empir. porozumění ''ch.p.'' slouží také k diagnostice rodinných interakcí, což využívá tzv. [[terapie rodinná|rodinná terapie]]. Na základě strukturalisticky pojatého ''ch.p.'' vyvinul ''R. Mucchielli'' „test imaginární vesnice“ jako diagnostickou pomůcku pro odhalení růstu a patologie prostorových významů v procesu ontogeneze. Rozdíl mezi „vnitřním“ a „vnějším“ prostorem zavedl ''E. H. Erikson'': vnitřní prostor je feminní rozměr, plný intuice, porozumění, mateřství atd., zatímco „vnější“ prostor je ve znamení maskulinních bojů, pronikání ven, zmocňování se prostoru v nejširším slova smyslu. ''Erikson'' vypracoval velmi dobrou ''prostorovou hru'', jejíž pomocí diagnostikuje různé poruchy dětského chování. Poznatků o ''ch.p.'' neustále přibývá; jeho studium představuje slibný obor soc. a ekologické psychologie.

<div class="translations">
spatial behaviour
comportement spatial
Raumverhalten
comportamento spaziale
</div>

Literatura: ''Canter, D.'' – ''Stringer, P.'': Environmental Psychology. New York 1975; ''Černoušek, M.'': Psychologie životního prostředí. Praha 1986; ''Hall, E. T.'': The Hidden Dimensions. New York 1966; ''Stokols, D.'' – ''Altman, I.'': Handbook of environmental psychology. New York 1987.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Černoušek Michal|Michal Černoušek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Černoušek Michal]]
[[Kategorie:Terminologie/sociálně ekologické a geografické dimenze, město a vesnice]]
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 14: / Řádek 14: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Canter, D.'' – ''Stringer, P.'': Environmental Psychology. New York 1975; ''Černoušek, M.'': Psychologie životního prostředí. Praha 1986; ''Hall, E. T.'': The Hidden Dimensions. New York 1966; ''Stokols, D.'' – ''Altman, I.'': Handbook of environmental psychology. New York 1987.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Černoušek Michal|Michal Černoušek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Černoušek Michal|Michal Černoušek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Černoušek Michal]]
 [[Kategorie:Terminologie/sociálně ekologické a geografické dimenze, město a vesnice]]
 [[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
 [[Kategorie:VSgS]]

Chování prostorové - Historie editací

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server