Já - Historie editací

ZRN v 6. 2. 2018, 19:48

2018-02-06T19:48:17Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:02:22Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:53:47Z

import na produkční server

Nová stránka

já – též ''jáství'' – jako distinktní fil. pojem se vyskytuje poprvé u ''R. Descarta'' ''Meditationes de prima philosophia'' ve významu „věc myslící“ v tezi, která tvrdí nepochybnost vlastní existence ''j.'' na rozdíl od vnějšího světa, jehož existence je zpochybněna v metodické skepsi. Tážeme-li se po povaze onoho ''j.'', jehož existence je nepochybná, vyplyne, že pod myšlení patří pochybování, rozum, přitakání a popírání, chtění a odmítání, představování a konečně vnímání ve smyslu uvědomování smyslových dojmů. ''J. Locke'' má pro ''j.'' termín ''self'', které definuje jako bytost myslící s vědomím. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la nature et de la grace''), podle něhož stavebními kameny skutečnosti jsou nedělitelné dynamické jednotky zvané monády, rozlišuje monády nadané pouze percepcí, tj. schopností zachycovat daný stav světa, a monády nadané i apercepcí, schopností [[sebevědomí]]. Tyto druhé monády jsou lidská ''j.'' ''I. Kant'' (''Kritik der reinen Vernunft'') podrobil kritice metafyzické pojetí ''j.'', podle něhož je nositelem ''j.'' duševní substance. Předpoklad duše jako substance je podle něho neoprávněným úsudkem rozumu, jenž ze zkušenosti „já myslím“, která „musí provázet všechny mé představy“, usuzuje na jejího věcného nositele. Nejklasičtějším představitelem ''j.'' jako fil. principu je ''J. G. Fichte'' (''Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre''), který charakterizuje ''j.'' „kladením sebe sama“, tj. neustále vykonávanou aktivitou, která se projevuje jako myšlení, nazírání, vnímání, žádostivost, cítění atd., nesplývá však s žádným tímto stavem. Je prostřednictvím těchto projevů určitelná, není však žádným z nich určena. Stejně jako ''Kant'' odmítá ''Fichte'' vazbu já na duševní substrát. Odtud postupuje ''Fichte'' k tezi, že ''j.'' se určuje jako určené skrze „nejá“, což znamená, že ''j.'' je podněcováno, „afikováno“ k aktivitě pudového rázu vnější realitou. „Nejá“ neznamená vnější svět v ontologickém smyslu; je to fenomenální „vně“, které však, jak ''Fichte'' dává najevo, je založeno v adekvátně neobjektivizovatelném protipólu ''j.'', který lze nejvlastněji charakterizovat jako „sílu“. Konečně třetí fáze procesu, v němž se konstituuje ''j.'', záleží v tom, že ''j.'' se klade jako určující „nejá“, tj. že ''j.'' ruší původní přír. určení předmětů, vkládá se do světa a zanechává v něm stopu. Připodobnit si zcela [[příroda|přírodu]] a zároveň se připodobnit (díky vzájemnému dávání a přijímání) všem lidem, je cílem [[dějiny|dějin]], k němuž se lidstvo nekonečně přibližuje. Na konci 19. st. podal ''E. Mach'' v ''Analyse der Empfindungen'' skeptickou analýzu ''j.'', které je mu – podobně jako předtím již ''D. Humeovi'' – pouhým sledem počitků navzájem souvisejících vůlí vyhnout se bolesti a dojít k požitku. Protože i vnější svět je ''Machovi'' řadou (jiným způsobem) vzájemně souvisících počitků, není podstatný rozdíl mezi ''j.'' a světem. Podle ''F. X. Šaldy'' ovlivnila ''Machova'' teorie jednoty ''j.'' tvorbu ''M. Prousta'', ''L. Pirandella'' a [[surrealismus|surrealismu]]. (Psychol. pojetí ''j.'' viz [[ego]], [[psychologie self]].)

<div class="translations">
ego, self
je, moi
ich, Ichheit
io
</div>

Literatura: ''Frank, M.'': Die Unhintergehbarkeit von Individualität. Frankfurt a. M. 1986; ''Frank, M.'' – ''Raulet, G.'' – ''Reijen, W. van'' eds.: Die Frage nach dem Subjekt. Frankfurt a. M. 1988.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]'' 
[[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
[[Kategorie:VSgS]]

← Starší verze		Verze z 6. 2. 2018, 19:48
Řádek 1:		Řádek 1:
−	<span id="entry">já</span> – též ''jáství'' – jako distinktní fil. pojem se vyskytuje poprvé u ''R. Descarta'' ''Meditationes de prima philosophia'' ve významu „věc myslící“ v tezi, která tvrdí nepochybnost vlastní existence ''j.'' na rozdíl od vnějšího světa, jehož existence je zpochybněna v metodické skepsi. Tážeme-li se po povaze onoho ''j.'', jehož existence je nepochybná, vyplyne, že pod myšlení patří pochybování, rozum, přitakání a popírání, chtění a odmítání, představování a konečně vnímání ve smyslu uvědomování smyslových dojmů. ''J. Locke'' má pro ''j.'' termín ''self'', které definuje jako bytost myslící s vědomím. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la nature et de la grace''), podle něhož stavebními kameny skutečnosti jsou nedělitelné dynamické jednotky zvané monády, rozlišuje monády nadané pouze percepcí, tj. schopností zachycovat daný stav světa, a monády nadané i apercepcí, schopností [[sebevědomí]]. Tyto druhé monády jsou lidská ''j.'' ''I. Kant'' (''Kritik der reinen Vernunft'') podrobil kritice metafyzické pojetí ''j.'', podle něhož je nositelem ''j.'' duševní substance. Předpoklad duše jako substance je podle něho neoprávněným úsudkem rozumu, jenž ze zkušenosti „já myslím“, která „musí provázet všechny mé představy“, usuzuje na jejího věcného nositele. Nejklasičtějším představitelem ''j.'' jako fil. principu je ''J. G. Fichte'' (''Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre''~~), který~~ charakterizuje ''j.'' „kladením sebe sama“, tj. neustále vykonávanou aktivitou, která se projevuje jako myšlení, nazírání, vnímání, žádostivost, cítění atd., nesplývá však s žádným tímto stavem. Je prostřednictvím těchto projevů určitelná, není však žádným z nich určena. Stejně jako ''Kant'' odmítá ''Fichte'' vazbu já na duševní substrát. Odtud postupuje ''Fichte'' k tezi, že ''j.'' se určuje jako určené skrze „nejá“, což znamená, že ''j.'' je podněcováno, „afikováno“ k aktivitě pudového rázu vnější realitou. „Nejá“ neznamená vnější svět v ontologickém smyslu; je to fenomenální „vně“, které však, jak ''Fichte'' dává najevo, je založeno v adekvátně neobjektivizovatelném protipólu ''j.'', který lze nejvlastněji charakterizovat jako „sílu“. Konečně třetí fáze procesu, v němž se konstituuje ''j.'', záleží v tom, že ''j.'' se klade jako určující „nejá“, tj. že ''j.'' ruší původní přír. určení předmětů, vkládá se do světa a zanechává v něm stopu. Připodobnit si zcela [[příroda\|přírodu]] a zároveň se připodobnit (díky vzájemnému dávání a přijímání) všem lidem, je cílem [[dějiny\|dějin]], k němuž se lidstvo nekonečně přibližuje. Na konci 19. st. podal ''E. Mach'' v ''Analyse der Empfindungen'' skeptickou analýzu ''j.'', které je mu – podobně jako předtím již ''D. Humeovi'' – pouhým sledem počitků navzájem souvisejících vůlí vyhnout se bolesti a dojít k požitku. Protože i vnější svět je ''Machovi'' řadou (jiným způsobem) vzájemně souvisících počitků, není podstatný rozdíl mezi ''j.'' a světem. Podle ''F. X. Šaldy'' ovlivnila ''Machova'' teorie jednoty ''j.'' tvorbu ''M. Prousta'', ''L. Pirandella'' a [[surrealismus\|surrealismu]]. (Psychol. pojetí ''j.'' viz [[ego]], [[psychologie self]].)	+	<span id="entry">já</span> – též ''jáství'' – jako distinktní fil. pojem se vyskytuje poprvé u ''R. Descarta'' ''Meditationes de prima philosophia'' ve významu „věc myslící“ v tezi, která tvrdí nepochybnost vlastní existence ''j.'' na rozdíl od vnějšího světa, jehož existence je zpochybněna v metodické skepsi. Tážeme-li se po povaze onoho ''j.'', jehož existence je nepochybná, vyplyne, že pod myšlení patří pochybování, rozum, přitakání a popírání, chtění a odmítání, představování a konečně vnímání ve smyslu uvědomování smyslových dojmů. ''J. Locke'' má pro ''j.'' termín ''self'', které definuje jako bytost myslící s vědomím. ''G. W. Leibniz'' (''Principes de la nature et de la grace''), podle něhož stavebními kameny skutečnosti jsou nedělitelné dynamické jednotky zvané monády, rozlišuje monády nadané pouze percepcí, tj. schopností zachycovat daný stav světa, a monády nadané i apercepcí, schopností [[sebevědomí]]. Tyto druhé monády jsou lidská ''j.'' ''I. Kant'' (''Kritik der reinen Vernunft'') podrobil kritice metafyzické pojetí ''j.'', podle něhož je nositelem ''j.'' duševní substance. Předpoklad duše jako substance je podle něho neoprávněným úsudkem rozumu, jenž ze zkušenosti „já myslím“, která „musí provázet všechny mé představy“, usuzuje na jejího věcného nositele. Nejklasičtějším představitelem ''j.'' jako fil. principu je ''J. G. Fichte'', který v ''Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre'' charakterizuje ''j.'' „kladením sebe sama“, tj. neustále vykonávanou aktivitou, která se projevuje jako myšlení, nazírání, vnímání, žádostivost, cítění atd., nesplývá však s žádným tímto stavem. Je prostřednictvím těchto projevů určitelná, není však žádným z nich určena. Stejně jako ''Kant'' odmítá ''Fichte'' vazbu já na duševní substrát. Odtud postupuje ''Fichte'' k tezi, že ''j.'' se určuje jako určené skrze „nejá“, což znamená, že ''j.'' je podněcováno, „afikováno“ k aktivitě pudového rázu vnější realitou. „Nejá“ neznamená vnější svět v ontologickém smyslu; je to fenomenální „vně“, které však, jak ''Fichte'' dává najevo, je založeno v adekvátně neobjektivizovatelném protipólu ''j.'', který lze nejvlastněji charakterizovat jako „sílu“. Konečně třetí fáze procesu, v němž se konstituuje ''j.'', záleží v tom, že ''j.'' se klade jako určující „nejá“, tj. že ''j.'' ruší původní přír. určení předmětů, vkládá se do světa a zanechává v něm stopu. Připodobnit si zcela [[příroda\|přírodu]] a zároveň se připodobnit (díky vzájemnému dávání a přijímání) všem lidem, je cílem [[dějiny\|dějin]], k němuž se lidstvo nekonečně přibližuje. Na konci 19. st. podal ''E. Mach'' v ''Analyse der Empfindungen'' skeptickou analýzu ''j.'', které je mu – podobně jako předtím již ''D. Humeovi'' – pouhým sledem počitků navzájem souvisejících vůlí vyhnout se bolesti a dojít k požitku. Protože i vnější svět je ''Machovi'' řadou (jiným způsobem) vzájemně souvisících počitků, není podstatný rozdíl mezi ''j.'' a světem. Podle ''F. X. Šaldy'' ovlivnila ''Machova'' teorie jednoty ''j.'' tvorbu ''M. Prousta'', ''L. Pirandella'' a [[surrealismus\|surrealismu]]. (Psychol. pojetí ''j.'' viz [[ego]], [[psychologie self]].)

	<div class="translations">		<div class="translations">

@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Frank, M.'': Die Unhintergehbarkeit von Individualität. Frankfurt a. M. 1986; ''Frank, M.'' – ''Raulet, G.'' – ''Reijen, W. van'' eds.: Die Frage nach dem Subjekt. Frankfurt a. M. 1988.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
 [[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
 [[Kategorie:VSgS]]