imported>Admin: Přidána poslední věta Erika Kadlecová je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:36Z

Přidána poslední věta Erika Kadlecová je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:19Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:18Z

import na produkční server

Nová stránka

Kadlecová Erika

<time datetime="1924-06-20">20. června 1924</time> v Spittal an der Drau (Rakousko)
 <time datetime="2014-12-15">15. prosince 2014</time> v Praze
<div id="photo">[[Soubor:Kadlecová_Erika_01.jpg|400px]]</div>

Dětství a mládí prožila v Brně, kde maturovala na klasickém gymnáziu (1943); do konce druhé světové války byla totálně nasazena. Ačkoli pocházela z evangelické rodiny, s církví se rozešla kvůli jejímu oportunismu ve válečném období a zapojila se do činnosti ilegální skupiny komunistické mládeže, která organizovala sociální pomoc Židům a perzekvovaným osobám. Bezprostředně po válce do komunistické strany vstoupila také oficiálně a stala se zaměstnankyní krajského výboru v Brně (1945–46). V letech 1947–52 vyučovala na ústřední politické škole KSČ v Doksech (později v Praze), kde v letech 1951–52 rovněž vedla katedru dialektického materialismu. Zároveň vystudovala filosofii na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]] (PhDr. 1951). V roce 1952 se stala zaměstnankyní ČSAV, avšak až do roku 1955 byla vyslána na interní aspiranturu v Akademii věd SSSR v Moskvě. Po návratu do Československa se v roce 1955 stala členkou Kabinetu pro filosofii (pozdější Filosofický ústav) ČSAV. Původně byla členkou oddělení vědeckého socialismu a pracovala na tématu lidově demokratický stát jako nástroj diktatury proletariátu, avšak na počátku 60. let založila oddělení teorie náboženství, jehož se stala vedoucí. V rámci tohoto oddělení vedla a zpracovala sociologický výzkum religiozity Severomoravského kraje (1963) a naplánovala několik dalších empirických šetření, která měla mezinárodní ohlas. V polovině šedesátých let se proto uvažovalo o ustavení samostatného religionistického pracoviště ČSAV, nakonec bylo oddělení teorie a sociologie náboženství včleněno do nově zřízeného [[Sociologický ústav ČSAV|Sociologického ústavu ČSAV]] (1965). Kadlecová zůstala jeho vedoucí a oddělení se podílelo na dalším empirickém výzkumu religiozity mládeže v socialistických zemích (1966); plánovaná šetření postojů duchovenstva, role náboženství a církví v oblasti intersubjektivních vztahů a religiozity v celostátním měřítku již nebyla realizována, nebo z nich (v posledním případě) zůstalo torzo. Také sebraná data z výzkumu religiozity mládeže Kadlecová z obav před postihem respondentů po srpnu 1968 zlikvidovala.

Kadlecová byla v březnu 1968 jmenována vedoucí Sekretariátu pro věci církevní na ministerstvu kultury, kde se významně zasloužila o zlepšení vztahu církví a státu, současně však musela omezit svoji badatelskou činnost. V létě 1969 byla v souvislosti s likvidací tzv. Pražského jara z funkce odvolána, v [[Sociologický ústav ČSAV|Sociologickém ústavu ČSAV]] však zůstala jen krátce: roku 1970 byla vyloučena z KSČ a propuštěna, likvidováno bylo celé oddělení teorie a sociologie náboženství. Necelý rok se živila příležitostnými výdělky (např. prodej losů), načež za pomoci někdejších evangelických souvěrců získala místo účetní v družstvu Řempo (1970–75) a posléze v Textilu, kde pracovala do odchodu do penze (1976–80). Účastnila se práce disentu, stala se signatářkou Charty 77, příležitostně publikovala v zahraničí a podílela se na zprávách o situaci v komunistickém Československu pro západní žurnalisty. Vědecké činnosti se však již soustavně nevěnovala. Po roce 1989 již zůstala mimo veřejnou i akademickou sféru.

Nehledě k výjimečným výsledkům, které sociologický výzkum religiozity v 60. letech přinesl (šlo o jeden z největších úspěchů české sociologie a výzkum měl dalekosáhlý mezinárodní ohlas), Kadlecová byla především stranickou funkcionářkou a státní úřednicí a k vědecké práci, v níž se výjimečně dobře uplatnila především jako organizátorka, přistupovala s vírou o úloze vědy v rámci reformy socialistické společnosti. K jejím zásluhám patří organizace sociologických výzkumů religiozity, mezinárodní konference o náboženských otázkách (s účastí delegátů ze západní Evropy) v Mariánských Lázních v roce 1967, podíl na dobových dialozích mezi marxisty a představiteli náboženského života a především vstřícnější státní církevní politika v období jejího vedení Sekretariátu pro věci církevní. Akademické sociologii náboženství se věnovala spíše okrajově a její texty, zpočátku uveřejňované hlavně v ''Nové mysli'' a v politicky orientovaných sbornících, měly především ideologický charakter. Jako přesvědčená marxistka při pohledu na náboženství rozhodně vycházela ze sekularizační perspektivy, současně nicméně kritizovala dosavadní pokusy o jeho omezení a likvidaci jako dogmatické a neproduktivní. Slovy Čestmíra Císaře „pevně zastávala novou demokratizační politiku [Pražského jara] a [byla] demokraticky pružná v jednáních mezi státem a církvemi“ – ne méně, ale také ne více.

V rámci severomoravského výzkumu náboženství Kadlecová odmítla akceptovat představu, že církevní formy jsou jediným možným typem religiozity, a pokusila se zkoumat i formy neinstitucionalizované, naneštěstí vymezené hlavně v tradičním křesťanském duchu, jako víru v existenci nadpřirozena a snahu o kontakt s ním. Při takto položeném východisku bylo možné za věřící i ateisty považovat shodných 30 % osob, zatímco mezi oběma typy zůstalo 40 %; necelá třetina z věřících přitom byla církevně nekonformního typu, naproti tomu za členy církví se považovalo 58 % obyvatel. Výzkum prokázal vyšší religiozitu žen (včetně nevyhraněné), především v domácnosti a v nízkostatusových povoláních, a starší generace, nejnižší byla v případě 30–40letých. Marxistické uvažování o dělnické třídě poněkud narušila její vysoká religiozita – pouze 24 % dělníků bylo možné považovat za ateisty, což bylo dokonce méně než v případě důchodců (29 %) –, takže si interpreti výzkumu museli vypomoci (nepochybně správným) výkladem o migraci z mnohem religióznějšího Slovenska. Celkově bylo možné konstatovat, že mezi lety 1946 a 1963 poklesl podíl (měřitelné) religiozity, více v případě církevně nekonformní a římskokatolické, vzrostla náboženská tolerance a současně se snížil zájem o náboženskou výchovu ve školách. Z toho bylo usuzováno, že skutečně dochází ke snižování sociálního významu náboženství, i když pozvolnějšímu, než předpokládala marxistická teorie, přičemž další pokles měl být zcela jistě ještě pomalejší a nevyvolatelný prostředky mocenského tlaku. Kadlecová proto navrhovala osvětová opatření, která měla vést – z hlediska marxistického učení – ke zlepšení situace.

Vzhledem k tomu, že Kadlecová již neměla možnost výzkum zopakovat, natož rozšířit, v několika dalších dílech se pokusila jeho výsledky extrapolovat na celou československou společnost; významný je především její příspěvek do Molovy klasické příručky ''Západní náboženství'' (1972). V textu, který koloval jako samizdat a byl později přetištěn jak Tigridovým ''Svědectvím'' (1986), tak římskými ''Studiemi'', se Kadlecová kriticky distancovala od státní ateizační politiky (včetně své vlastní), aniž proto přestala být přesvědčenou marxistkou, a pokusila se analyzovat příčiny jistého náboženského oživení, k němuž začalo docházet v 80. letech. Kromě negativní reakce na násilnou ateizaci zvažovala „vystřízlivění“ z implicitně náboženské metanarace o pokroku a vědě, ze socialistických slibů světlých zítřků, které nenastaly, a také pozitivní hodnocení sociální a transcendentní dimenze religiozity. Soudila, že násilná ateizace vedla k tomu, že církve opustili pouze ti, již se k nim hlásili ze sociálních důvodů, nikoli skuteční věřící, přičemž stav celospolečenského marasmu, omezování církví a dezideologizace k víře naopak spíše nově vedl, a to i v silně sekularizované české společnosti. Kadlecová tak vlastně přistoupila na argumentaci řady křesťanských myslitelů považujících sekularizaci za požehnání pro (skutečné) křesťanství. Nezohlednila nicméně míru necírkevní religiozity, která spolu s negativními postoji k církvím po roce 1989 po krátkém období nekritického obdivu vedla k tomu, že z většiny církví jejich „nové přírůstky“ zase odešly.

Význam Kadlecové pro dějiny české sociologie v období vlády komunistického režimu je zcela zásadní, třebaže spočívá spíše v organizační a výzkumné činnosti než ve vlastní akademické práci. Kadlecové se podařilo zorganizovat nezávislý a v dobových intencích i ve světovém měřítku metodologicky výjimečně dobře připravený výzkum religiozity, který byl zpětně vnímán jako jeden z hlavních úspěchů české sociologie šedesátých let (Miloš [[Kaláb Miloš|Kaláb]]) a současně tvoří základní pramen pro poznání vývoje náboženství v české společnosti v tomto období; závěry tohoto výzkumu ještě po více než čtvrtstoletí vysoce ocenil britský sociolog náboženství Steve Bruce. Mimo specializovanou oblast sociologie náboženství ovšem Kadlecová nepronikla, zřejmě i kvůli obavám jinak orientovaných sociologů z dobově „problematického“ tématu, jemuž se věnovala.

Knihy: ''Socialistické vlastenectví'' (NPL, Praha 1957); ''Sto otázek věřících nevěřícím…''(NPL, Praha 1962; členka kolektivu); ''Bozi a lidé'' (NPL, Praha 1966; s kolektivem); ''Sociologický výzkum religiozity Severomoravského kraje'' (Academia, Praha 1967); ''Křižovatky 20. století: Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách'' (Naše vojsko, Praha 1990; původně samizdat, autorka jediné kapitoly; spoluautoři V. Mencl, M. Hájek a M. Otáhal).

Studie: Ateismus bojovný a trpělivý (''Nová mysl'' 1962); Sociologický výzkum religiozity (''Nová mysl'' 1964); Výzkum religiosity Severomoravského kraje (metoda a technika) (''Sociologický časopis'' 1965); Z výsledků výzkumu religiosity dospělých v Severomoravském kraji (''Sociologický časopis'' 1965); Nejistoty života a jistota víry (''Svědectví'' 1986).

Příspěvky ve sbornících: Czechoslovakia (Hans Mol, ed.: ''Western Religion: A Country by Country Sociological Inquiry''. Mouton, The Hague – Paris 1972).

Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Empirické výzkumy (současného) náboženství v letech 1946–89 (''Soudobé dějiny'' 14, 2007, 2–3: 399–438); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:SCSg]]

← Starší verze		Verze z 8. 12. 2018, 20:59
Řádek 28:		Řádek 28:
	[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]		[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
	[[Kategorie:SCSg]]		[[Kategorie:SCSg]]
		+	----
		+	Erika Kadlecová je autorem [[KBCSg:Kadlecová Erika\|některých publikací]] v [[KBCSg\|Knižní bibliografii české sociologie]].

@@ Řádek 25: / Řádek 25: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> Zdeněk R. Nešpor: Empirické výzkumy (současného) náboženství v letech 1946–89 (''Soudobé dějiny'' 14, 2007, 2–3: 399–438); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 [[Kategorie:SCSg]]

Kadlecová Erika - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Erika Kadlecová je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server