ZRN v 1. 2. 2018, 16:01

2018-02-01T16:01:12Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:02:29Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:54:04Z

import na produkční server

Nová stránka

konec člověka – též ''smrt člověka'' – pojem, s nímž ve vědomé návaznosti na určité starší fil. směry, zejm. na ''F. Nietzscheho'', přišel fr. [[strukturalismus]] a s nímž pracuje mj. filozofie [[postmodernismus|postmodernismu]] (''J. F. Lyotard'', ''G. Lipovetsky''). Kritika v něm shledává důkaz toho, že „strukturalismus byl ideologií triumfujícího technicismu“, protože výrok o konci či smrti člověka je možný jen jako sebenegace subjektu (''A. Gorz''). ''M. P. Foucault'' formuloval výrok o ''k.č.'' v souvislosti se svou analýzou dějin evrop. vědění v knize ''Les mots et les choses''. Podle něho se fil. pojetí [[člověk|člověka]], které je vlastní evrop. mentalitě 19. a 20. st., vynořuje na konci epochy evrop. klasicismu, na přelomu 18. a 19. st., když se hluboce mění charakter evrop. vědy. Tato změna je nejnápadnější v polit. ekonomii, přírodovědě a jazykovědě. ''D. Ricardo'' ve své ekonomii odhaluje člověka jako základ ekon. procesu i jako jeho cíl, polit. ekonomie podle něho přestává být pouhým popisem bohatství, eventuálně jeho vnějších zdrojů, jako jsou suroviny, drahé kovy, směna. ''G. Cuvier'' mění přírodovědu v biol. nauku tím, že od pouhého popisu orgánů přechází ke zkoumání jejich funkcí. Podobně jako ''Ricardo'' v ekonomii, odhaluje ''Cuvier'' v biologii pod povrchem popisovaných skutečností vývoj, historii. V jazykovědě ''Fr. Bopp'' zakládá školu, která zkoumá jazyk jako systém forem, který má určitou historii. Proti klasické vědě, jež se soustřeďovala na klasifikaci jevů, se objevuje nová věda, která zkoumá význam a funkci jevů nejen na základě systému (klasifikace), nýbrž na základě historie (vývoje) zkoumaných jevů. Také člověk se v této souvislosti nejeví už jen jako jeden z objektů světa (byť mu bylo přiznáváno pod vlivem křesťanské náb. nauky a pod vlivem kartezianismu i v klasické vědě zvl. místo), začíná být chápán i jako subjekt.

Počínaje ''J. J. Rousseauem'' a něm. klasickou filozofií je člověk pojat jako subjekt i jako objekt, jako počátek, východisko, prostředník i cíl všeho, vší své zkušenosti a všeho dění vůbec. Člověk povyšuje sebe sama na antropol. centrum všeho jsoucího, a to jako vědomé, sebeuvědomělé centrum. Filozofie a historiografie jsou pak antropol. naukami, které se opírají o racionální sebeuvědomění subjektu. Tím je sice zrušena metafyzika jako nauka o jakémkoli jiném konečném jsoucnu, než je lidský subjekt sám, podle ''Foucaulta'' však není vyřešena otázka transcendentální podmíněnosti možné zkušenosti. Antropol. založení filozofie, historiografie a všech spol. věd (jež vznikají až v tomto údobí) odsuzuje tyto nauky v 19. a 20. st. na jedné straně k antimetafyzické kritičnosti, na druhé straně postupně ke skepsi. Začarovaný kruh však podle ''Foucaulta'' prolamují na jedné straně ''K. Marx'', ''F. Nietzsche'' a ''S. Freud'', protože každý z nich ukázal na meze ryze antropol. přístupu, a na druhé straně moderní [[lingvistika]], jež spolu se [[antropologie strukturální|strukturální antropologií]] vypracovává teorii znaků, jejichž význam není závislý na subjektivní vůli a subjektivním porozumění. Avšak právě zde je podle ''Foucaulta'' naznačen možný ''k.č.'' či smrt člověka. Nikoli v absolutním smyslu zániku druhu, nýbrž ve smyslu konce oné podoby, které nabyl člověk jako svéprávný a sebeuvědomující racionální subjekt v antropol. pojetí filozofie, historiografie a spol. věd 19. a 20. st. Toto pojetí je podle ''Foucaulta'' pouze přechodné, hist. vysvětlitelné z podmínek vývoje evrop. vědění a evrop. vědy. Proto může závěrem své knihy ''Slova a věci'' prohlásit, že člověk nepředstavuje ani nejstarší, ani nejsetrvalejší problém, který si kladlo lidské vědění, naopak si můžeme být jisti tím, že v něm člověk představuje nedávný vynález, jehož nedávné datum snadno ukáže archeologie našeho myšlení. Lze se dokonce vsadit, „že člověk zmizí, jako mizí na pokraji moře tvář načrtnutá v písku“. ''Foucaultovo'' zrelativizování antropol. pojetí subjektu využívá v současnosti zejm. postmodernismus k radikální kritice ideologií opírajících se o nějaký absolutizovaně pojatý smysl dějin nebo jej zakládajících, subsumující dějinám jediný určitý, eschatologický a emancipativní cíl.

<div class="translations">
the end of man
fin de l'homme, mort de l'homme
Ende des Menschen
fine dell' uomo
</div>

Literatura: ''Foucault, M.'': (1966) Slová a veci. Bratislava 1987; ''Deleuze, G.'': Foucault. Paris 1986; ''Horák,P.'': Struktura a dějiny. Praha 1983.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Horák Petr|Petr Horák]]'' 
[[Kategorie:Aut: Horák Petr]]
[[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 </div>
-<span class="section_title">Literatura:</span> ''Foucault, M.'': (1966) Slová a veci. Bratislava 1987; ''Deleuze, G.'': Foucault. Paris 1986; ''Horák,P.'': Struktura a dějiny. Praha 1983.
+<span class="section_title">Literatura:</span> ''Foucault, M.'': (1966) Slová a veci. Bratislava 1987; ''Deleuze, G.'': Foucault. Paris 1986; ''Horák, P.'': Struktura a dějiny. Praha 1983.
 ''[[:Kategorie:Aut: Horák Petr|Petr Horák]]''<br />

@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Foucault, M.'': (1966) Slová a veci. Bratislava 1987; ''Deleuze, G.'': Foucault. Paris 1986; ''Horák,P.'': Struktura a dějiny. Praha 1983.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Horák Petr|Petr Horák]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Horák Petr|Petr Horák]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Horák Petr]]
 [[Kategorie:Terminologie/sociální změna a dějiny]]
 [[Kategorie:VSgS]]

Konec člověka - Historie editací

ZRN v 1. 2. 2018, 16:01

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server