Konvence společenská (MSgS) - Historie editací

ZRN: Přidána poslední věta Viz též heslo konvence společenská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

2018-11-10T18:18:16Z

Přidána poslední věta Viz též heslo konvence společenská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)

JD v 3. 11. 2018, 01:32

2018-11-03T01:32:40Z

Nová stránka

konvence společenská (MSgS) (též etiketa) je sociální regulativ, jehož normy jsou zaměřeny na chování a jednání na veřejnosti při zvláštních příležitostech nebo při povrchním společenském styku. Slovo konvence souvisí s latinským convenire, což znamená shodnout se (odtud konvence ve smyslu ujednání hospodářského, politického, zdravotního aj. v mezinárodním styku), ale též příslušet, hodit se. Proto konvenční je původně to, o čem se obecně soudí, že je vhodné, slušné.

V americké sociální psychologii je problematika společenské konvence probírána jen příležitostně, jako součást zvyklosti (E. A. Ross) nebo jako jeho aspekt (Maclver) nebo forma (E. S. Bogardus) a zdůrazňuje se její proměnlivost (vztah k módě) a formálnost. V německé literatuře se též probírá tato problematika v souvislosti se zvyklostí (Sitte) a zdůrazňuje se její vztah k morálce (R. von Ihering, W. Wundt, F. Tönnies). R. König pro ni používá termínu etiketa a definuje ji jako ceremoniální a konvencionální jednání v určitých situacích, které buď celkem společnosti, nebo jejími částmi (stavy, třídami, povoláními) je víceméně výslovně požadováno jako „slušné“ ve smyslu zachování jisté úrovně.

Podle definice je společenská konvence zaměřena jednak eticky, jednak esteticky. Etické zaměření se týká vztahu k jiným (pozdrav, blahopřání, kondolence, dávání přednosti), estetické zaměření se vztahuje na vystupování (oblečení při různých příležitostech, způsoby při jídle, při tanci, chování při zvláštních příležitostech: při svatbě, při pohřbu aj.). Normy společenské konvence jsou jednostranně imperativní, což je sbližuje s normami mravními, ale jsou zaměřeny především na vnější chování, což je opět sbližuje s normami právními. Zvnitřnění pravidel slušnosti se předpokládá, a to u konvence etizující v taktu, u konvence estetizující ve vkusu. Takt i vkus tedy znamenají individuální nebo i skupinový tvořivý přínos v plnění norem zaměřených na vnější projev. Etizující společenská konvence bývala označována termínem „ethica complementaria“ (odtud „compliments“ — komplimenty), tedy za jakýsi doplněk mravnosti, neboť vychází z mravního předpokladu ohledu na druhé. U společenské konvence estetizující je tento ohled na druhého uplatněn nepřímo, neboť i tu se ve vystupování zdůrazňuje požadavek „vyhnout se všemu, co by se příliš domáhalo pozornosti nebo citů jiných“ (R. von Ihering). V obou případech však vnější projev se stával cílem. Proto adjektivum konvenční má i význam zmechanizovaný, běžný, povrchní, bez vnitřního prožití, a tedy i pokrytecký. (V tomto smyslu se mluví o konvencích mravních, uměleckých, výchovných aj.)

V určité míře existuje společenská konvence ve všech společenských vrstvách společnosti. Ve vyšších dosahuje přejemnělosti (etiketa) i tuhosti (ceremoniel) a získává funkci odlišení těchto vrstev od vrstev nižších, v nichž dobré způsoby jsou součástí nerozlišeného mravu často s náboženským zabarvením. Zvraty hospodářsko-sociální vždy souvisely se zjednodušením a zdemokratizováním společenské konvence, ovšem až po určitém mezidobí tápání. Nakonec se znovu uplatní usnadňující funkce společenské konvence, jak z hlediska individua, tak společnosti. Individuu její stereotypní příkazy usnadňují postup při zvláštních situacích jeho života. Pro povrchní společenský styk je společenská konvence jako olej v motoru. I zmechanizované, vnitřně neprocítěné projevy sebekázně, vlídnosti, laskavosti, ohleduplnosti, jež přikazuje společenská konvence, mají velký význam pro hladký chod společenského styku, neboť obrušují projevy sobectví a sice upřímného, ale mnohdy zbytečného a nevhodného prosazování vlastních názorů. Přitom i pro společenskou konvenci platí tzv. zákony přenosu, že se totiž vnější projevy ohleduplnosti mohou stát vnitřní nutností. Sankce společenské konvence jsou spíše rázu psychologického; pokud nevedou k distancování lidí bez taktu a bez vkusu.

Literatura: Hocart A. M., Etiquette, v: Encyclopaedia of the Social Sciencies, New York, 1933, sv. VI.; Lowie R. H., Are we Civilised?, New York, 1929, kap. VI; Obrdlíková J., Povaha společenské konvence, Sociologická revue, 1946; Obrdlíková J., Sociální podmíněnost společenské konvence, Sociologický sborník, 1948.

''[[:Kategorie:Aut: Obrdlíková Juliana|Juliána Obrdlíková]]'' 
[[Kategorie:Aut: Obrdlíková Juliana]]
[[Kategorie:MSgS]]

@@ Řádek 5: / Řádek 5: @@
 Podle definice je společenská konvence zaměřena jednak eticky, jednak esteticky. Etické zaměření se týká vztahu k jiným (pozdrav, blahopřání, kondolence, dávání přednosti), estetické zaměření se vztahuje na vystupování (oblečení při různých příležitostech, způsoby při jídle, při tanci, chování při zvláštních příležitostech: při svatbě, při pohřbu aj.). Normy společenské konvence jsou jednostranně imperativní, což je sbližuje s normami mravními, ale jsou zaměřeny především na vnější chování, což je opět sbližuje s normami právními. Zvnitřnění pravidel slušnosti se předpokládá, a to u konvence etizující v taktu, u konvence estetizující ve vkusu. Takt i vkus tedy znamenají individuální nebo i skupinový tvořivý přínos v plnění norem zaměřených na vnější projev. Etizující společenská konvence bývala označována termínem „ethica complementaria“ (odtud „compliments“ — komplimenty), tedy za jakýsi doplněk mravnosti, neboť vychází z mravního předpokladu ohledu na druhé. U společenské konvence estetizující je tento ohled na druhého uplatněn nepřímo, neboť i tu se ve vystupování zdůrazňuje požadavek „vyhnout se všemu, co by se příliš domáhalo pozornosti nebo citů jiných“ (R. von Ihering). V obou případech však vnější projev se stával cílem. Proto adjektivum konvenční má i význam zmechanizovaný, běžný, povrchní, bez vnitřního prožití, a tedy i pokrytecký. (V tomto smyslu se mluví o konvencích mravních, uměleckých, výchovných aj.)
 V určité míře existuje společenská konvence ve všech společenských vrstvách společnosti. Ve vyšších dosahuje přejemnělosti (etiketa) i tuhosti (ceremoniel) a získává funkci odlišení těchto vrstev od vrstev nižších, v nichž dobré způsoby jsou součástí nerozlišeného mravu často s náboženským zabarvením. Zvraty hospodářsko-sociální vždy souvisely se zjednodušením a zdemokratizováním společenské konvence, ovšem až po určitém mezidobí tápání. Nakonec se znovu uplatní usnadňující funkce společenské konvence, jak z hlediska individua, tak společnosti. Individuu její stereotypní příkazy usnadňují postup při zvláštních situacích jeho života. Pro povrchní společenský styk je společenská konvence jako olej v motoru. I zmechanizované, vnitřně neprocítěné projevy sebekázně, vlídnosti, laskavosti, ohleduplnosti, jež přikazuje společenská konvence, mají velký význam pro hladký chod společenského styku, neboť obrušují projevy sobectví a sice upřímného, ale mnohdy zbytečného a nevhodného prosazování vlastních názorů. Přitom i pro společenskou konvenci platí tzv. zákony přenosu, že se totiž vnější projevy ohleduplnosti mohou stát vnitřní nutností. Sankce společenské konvence jsou spíše rázu psychologického; pokud nevedou k distancování lidí bez taktu a bez vkusu.
 <span class="section_title">Literatura:</span> <span class="creator">Hocart A. M.</span>, Etiquette, v: Encyclopaedia of the Social Sciencies, New York, 1933, sv. VI.; <span class="creator">Lowie R. H.</span>, Are we Civilised?, New York, 1929, kap. VI; <span class="creator">Obrdlíková J.</span>, Povaha společenské konvence, Sociologická revue, 1946; <span class="creator">Obrdlíková J.</span>, Sociální podmíněnost společenské konvence, Sociologický sborník, 1948.
@@ Řádek 11: / Řádek 11: @@
 ''[[:Kategorie:Aut: Obrdlíková Juliana|Juliána Obrdlíková]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Obrdlíková Juliana]]
 [[Kategorie:MSgS]]