Krejčí František - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta František Krejčí je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:37Z

Přidána poslední věta František Krejčí je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:22Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:23Z

import na produkční server

Nová stránka

Krejčí František

<time datetime="1858-08-21">21. srpna 1858</time> v Hostinném (okr. Trutnov)
 <time datetime="1934-05-24">24. května 1934</time> v Praze

Gymnaziální studia absolvoval v Hradci Králové, Litomyšli a v Praze, kde dále v letech 1875–79 pokračoval ve studiích filologie, estetiky, filosofie a psychologie na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz [[Karlova univerzita v Praze]]). Po absolutoriu působil jako středoškolský profesor. Roku 1898 se habilitoval z filosofie, v roce 1905 byl jmenován mimořádným a v roce 1912 řádným profesorem filosofické fakulty české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Pro rozvoj sociálních věd je významné jeho spoluzakladatelství časopisu ''[[Česká mysl]]'', který redigoval v letech 1900–31. Před vznikem sociologických časopisů a částečně i po něm zde publikovala své texty většina představitelů první generace českých sociologů. Angažoval se také v antiklerikálním hnutí jako člen Volné myšlenky a navrhl koncepci demokratického socialismu, která se ovšem dosti výrazně lišila od projektů sociálně demokratických, umírněných i radikálních.

Krejčího mimořádně rozsáhlé dílo je jen okrajově sociologické či přesněji se sociologií se stýkající. Nejprve těžištěm jeho vědeckých i pedagogických zájmů byla psychologie, kterou u nás poprvé postavil na solidní základy, jakkoliv jeho pojetí duševního života bylo silně jednostranné: bylo založeno na biologii, odmítalo „metafyzický pojem duše“, respektovalo ale vývojové teorie a v podstatě bylo projevem modernizovaného psychofyzického paralelismu. Krejčího úsilí vyústilo v šestisvazkovou práci o psychologii, jež byla určitou českou obdobou díla Herberta Spencera. Pod jeho vlivem (ale i Augusta Comta) se obrátil k radikální verzi positivismu, v čemž – a zejména svým krajním scientismem – byl do značné míry v našem intelektuálním prostředí ojedinělý. Jakkoliv radikálně odmítl všechny formy idealismu a mysticismu, nestavěl se příznivě ani k materialismu, který redukoval na mechanický materialismus Moleschottův a Büchnerův (hovořil o „povrchním názoru na svět“). Marxe znal pouze zprostředkovaně, zejména prostřednictvím [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykovy]] ''Otázky sociální'', jejíž základní kritické ideje ve vztahu k marxismu plně sdílel. Dobové vlivy a současně doznívající vliv Comtův se projevuje i v tom, že Krejčí (podobně jako [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masaryk]] a poté [[Chalupný Emanuel|Chalupný]]) vytvářel klasifikaci věd, která je dnes nutně vnímána spíše jako kuriozita než inspirující idea (i terminologie je archaická, uvažuje se o „předmětenstvu“, „nerostenstvu“ atd.). Své názory na sociologii publikoval v přepracovaném prvním díle ''Psychologie'' s novým názvem ''Základy vědeckého systému psychologie'' (1929, původně 1904), v němž odmítl Durkheimovo vymezení sociálních jevů jako (neviditelné) reality sui generis i pojem kolektivního vědomí, protože tím by byla opuštěna pevná empirická báze positivní vědy. Společnost vymezil jako určitý psychofyzický kolektiv, tj. „větší nebo menší počet psychofysických individuí, chápaný jako celek, pokud tento celek jako takový reaguje na podněty přicházející z okolí anebo z jeho vlastního středu“. Oprávněnost sociologie jako svébytné vědy spatřoval ve zkoumání organizační stránky celků složených z individuí. V těchto kolektivech lze rozlišit fyzickou stránku, kterou popisují vědy přírodní, psychickou stránku, která je záležitostí psychologie, a organizační stránku (jež obsahuje motivy vzniku a vývoje struktury tohoto celku), která je doménou sociologie.

Jistou sociologickou relevanci má přirozeně jeho nejoriginálnější spis, totiž pokus o ustavení „positivní etiky“, která by byla založena na přísně vědeckých základech a k normativní garanci svých pravidel by nepotřebovala žádnou „transcendentní ideu“, tedy boha (1922). I když Krejčí byl positivistou odmítajícím „idealismus“, jeho stanovisko bylo spíše panteistické než ateistické. Svou ideu positivní etiky dovedl až do praktickopolitických aplikací ve studii ''Politika a mravnost'' (1932), kde vyžadoval (snad inspirován [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykem]]), aby politický život byl podřízen stejným, ba přísnějším mravním normám, než náš každodenní život. Jiným výrazem jeho psychologických východisek byl soustavný teoretický i praktický zájem o pedagogiku. I zde usiloval o ustavení „positivní pedagogiky“, ale tato idea se nesetkala s výraznějším ohlasem. Ostatně – přísně vzato – ani myšlenka, rozpracovaná a fundovaná, o positivní etice mnoho stoupenců nenašla, spíše byla vnímána jako zajímavá alternativa k převládajícím etickým koncepcím idealistickým (včetně [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykova]] „humanitismu“).

Nepochybně nejvýznamnějšími díly Krejčího jsou dvě syntetizující monografie o dobové filosofii: ''O filosofii přítomnosti'' (1904) a ''Filosofie posledních let před válkou'' (1918). V první knize, která zdaleka není prostou reprodukcí různých dobových názorů, ale je současně vyjádřením vlastního stanoviska Krejčího, byl jeho výchozí tezí názor, že existují tři cesty, jimiž usilujeme o dosažení pravdy, totiž věda, náboženství a filosofie: „Vzájemný poměr těchto tří oborů myšlení lze naznačiti takto: věda jest souhrn toho, co víme, náboženství souhrn toho, v co věříme, a filosofie souhrn toho, co bychom si přáli věděti, abychom nemuseli jen věřiti.“ Zabýval se přitom zejména novokantismem, positivismem, idealismem a speciálně dvěma osobnostmi – Nietzschem a Tolstým. V souvislosti s Tolstým, při jehož analýze provedl brilantní příklad toho, jak lze „dedukovat“ zcela nenásilně filosofii z beletrie (ukázal přitom na vývoj etických postojů od ''Vojny a míru'' k ''Anně Karenině''), napsal zajímavou úvahu o Rusku: „Rus ještě neprodělala v jádře svého lidu ten očistný přechod, který západní Evropa prodělala reformacemi a francouzskou revolucí. Co na Rus se dostalo skrze vrchní vrstvu inteligence… to působí na lid nikoliv blahodárně, nýbrž rušivě.“ V závěru knihy uvažoval i o marxismu – v podstatě ovšem „z druhé ruky“ – přičemž formuloval stanovisko, jež nezměnil celý život: „Tradice, jíž se někteří zástupci socialismu dovolávají, jest čirý eklekticism a filosofická bezzásadovost. V tom jest krise marxismu, k jejímuž řešení vybízí prof. Masaryk.“

Druhá zásadní kniha Krejčího, ''Filosofie posledních let před válkou'', je bohatší co do témat i osobností, sociologicky je přitom jistě zajímavá zmínka o Stirnerovi; v kontextu s ním, Straussem a posléze Nietzschem kritizoval marxismus jako „krajní a typický naturalism“, který jest neschopen vznítiti a živiti v člověku cit mravní závaznosti a libovůli podříditi vyšším ohledům společenského celku.“ Ze sociologicky relevantních autorů se setkáváme s Ratzenhoferem (geopolitka) a dnes pozapomenutým, kdysi populárním Alfredem Fouilléem, který vytvořil osobitou teorii role idejí ve společnosti („''idée-force''“). V kapitole o intuitivním realismu se Krejčí zmínil obšírněji o [[Rádl Emanuel|Rádlovi]] a [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykovi]], zejména pak o Solovjovovi, přičemž odkázal na paralelu pojetí sebevraždy u [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masaryka]] a v ruském nábožensko-filosofickém myšlení. Cenná, ale sociologickou obcí valně nepovšimnutá byla rovněž kapitola o Georgu Simmelovi, jakkoliv reduktivní v podobě důkazu na převládající relativismus v jeho díle: „Historických zákonů dle Simmela není. Podobně relativní musí zůstat i etika, jakožto věda čistě popisná, jež se nemůže pokoušeti o stanovení nějakých norem… Filosofie neokresluje objektivní jsoucno věcí – to je úlohou speciálních věd –, nýbrž kreslí typy lidské duševnosti, jak se projevují určitým způsobem chápání věcí.“ Jistě to není zdaleka celý Simmel, dokonce zejména nikoliv ten Simmel, jehož dnes čteme a jehož „renesance“ nastala. Krejčího zásluha je nicméně v tom, že ukázal na existenci Simmelovy teorie kultury i jeho filosofického relativismu.

Knihy: ''Element psychologický'' (ČAVU, Praha 1895); ''Psychologie pro střední školy'' (Bursík & Kohout, Praha 1897; 3. vyd. 1925); ''Zákon asociační'' (ČAVU, Praha 1897); ''Logika pro střední školy'' (I. L. Kober, Praha 1898; 5. vyd. 1921); ''O filosofii Smetanově'' (Čas, Praha 1901); ''Psychologie I.–VI''. (Dědictví Komenského, Praha 1902–26); ''Bedřich Nietzsche: Z lidových přednášek'' (Čas, Praha 1902); ''O filosofii přítomnosti'' (J. Laichter, Praha 1904); ''Augustin Smetana v boji o náboženství'' (F. Bačkovský, Praha 1905); ''Positivism a výchova'' (Dědictví Komenského, Praha 1906); ''Svoboda vůle a mravnost'' (J. Laichter, Praha 1907); ''David Bedřich Strauss'' (Volná myšlenka, Praha 1908); ''L. N. Tolstoj filosof'' (Volná myšlenka, Praha 1909); ''Volná myšlenka O. Hostinskému'' (Volná myšlenka, Praha 1910); ''České státní právo'' (Moravsko-slezská revue, Praha – Brno 1910); ''Spencerovy zápisky'' (Praha 1911); ''Světový názor náboženský a moderní'' (A. Svěcený, Praha 1914); ''Právo existence malého národa'' (Dědictví Komenského, Praha 1915); ''Demokracie a socialism'' (Česká obec dělnická, Praha 1917); ''Filosofie posledních let před válkou'' (J. Laichter, Praha 1918; 2. vyd. 1930); ''Naše osvobození'' (A. Svěcený, Praha 1919); ''Filosofické základy mravní výchovy'' (J. Malý, Zábřeh 1920); ''Moderní člověk a mravnost'' (Volná myšlenka, Praha 1921); ''Positivní etika jakožto mravouka na základě přirozeném'' (J. Laichter, Praha 1922); ''Smetanův rok'' (Čin, Praha 1924); ''O Masarykovi'' (Okresní sbor osvětový, Kdyně 1927); ''Základy vědeckého systému psychologie'' (ČAVU, Praha 1929); ''Politika a mravnost'' (Volná myšlenka, Praha 1932); ''F. Krejčí Volné myšlence'' (Volná myšlenka, Praha 1934).

Studie: Der Spiritismus als soziale Erscheinung (''Zeitschrift für die Völkerpsychologie und Sprachwissenschaft'' 1888); Ctění předků (''Listy filologické'' 1889); O vztahu Platonově (''Listy filologické'' 1891); Filosofie náboženství (''Athenaeum'' 1892); Řeč a mythus (''Listy filologické'' 1893); Novější směry v psychologii (''Časopis Českého musea'' 1894); Rozhledy po nynějším stavu psychologie (''Časopis Českého musea'' 1897); K reformě škol středních (''Naše doba'' 1897); Obzor psychologický (''Naše doba'' 1900); Nietzscheana (''Česká mysl'' 1901); O významu umění ve vývoji (''Naše doba'' 1901); K otázce psychofysického paralelismu (''Česká mysl'' 1902); Mezinárodní svaz ethický (''Česká mysl'' 1905); O Hostinského filosofii (''Česká mysl'' 1907); Svoboda přesvědčení (''Volná myšlenka'' 1909); O filosofickém významu Darwinově (''Česká mysl'' 1909); O Masarykově filosofii (''Česká mysl'' 1910); Volná myšlenka a náboženství (''Volná myšlenka'' 1910); Fysiologie a psychologie (''Časopis Českého muzea'' 1911); Fenomenální dualism a psychofysický paralelism (''Česká mysl'' 1912); Monism, monoteism, panteism a ateism (''Středa'' 1912); O akademickém studiu žen (''Naše doba'' 1916); Český socialism (''Budoucno'' 1918); T. G. Masaryk (''Budoucno'' 1919); Zahajovací projev na XVIII. světovém kongresu Volné myšlenky (''Volná myšlenka'' 1920); Einsteinova teorie a psychologie (''Česká mysl'' 1923); Kantovo jubileum (''Česká mysl'' 1924); O filosofii prof. Drtiny (''Česká mysl'' 1925); Sociotechnika (''Česká mysl'' 1926); Filosofie paradoxu (''Česká mysl'' 1927); Nemožná psychologie (''Česká mysl'' 1928); Česká filosofie popřevratová (''Česká mysl'' 1929); Annus Spinozanus (''Česká mysl'' 1930); O současném českém myšlení filosofickém (''Česká mysl'' 1933).

Příspěvky ve sbornících: O scenerii řeckého divadla (''Program gymnasia v Mladé Boleslavi'' 1882); O původním významu daimoniů řeckých (''Program gymnasia v Novém Bydžově'' 1885); Zásada vývoje v psychologii (''Program gymnasia na Královských Vinohradech'' 1900); Positivism v XIX. století (''Sborník Ústředního spolku učitelského na Moravě'' 1907).

Překlady: Benedikt Spinoza: ''Rozprava o zdokonalení rozumu a etika po geometricku vyložená'' (ČAVU, Praha 1926); Aristotelova metafysika (ČAVU, Praha 1928; spolupřekladatel F. Joklík); ''Kantova kritika čistého rozmyslu'' (ČAVU, Praha 1930); ''Hegelova filosofie dějin'' (Volná myšlenka, Praha 1933).

Literatura: ''Sborník ku poctě Františka Krejčího'' (Čin, Praha 1929); Jiří Cetl: ''Český pozitivismus'' (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981); J. L. Fischer: F. Krejčí (''Naše věda'' 15, 1934: 184–187); Josef Král: ''František Krejčí'' (ČAVU, Praha 1935); Jiřina Popelová: ''Filosof František Krejčí'' (Národní práce, Praha 1942); Jaroslava Schlegelová: ''František Krejčí a jeho současníci'' (Univerzita Karlova, Praha 1990).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]'' 
[[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
[[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 24: / Řádek 24: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Sborník ku poctě Františka Krejčího'' (Čin, Praha 1929); Jiří Cetl: ''Český pozitivismus'' (Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1981); J. L. Fischer: F. Krejčí (''Naše věda'' 15, 1934: 184–187); Josef Král: ''František Krejčí'' (ČAVU, Praha 1935); Jiřina Popelová: ''Filosof František Krejčí'' (Národní práce, Praha 1942); Jaroslava Schlegelová: ''František Krejčí a jeho současníci'' (Univerzita Karlova, Praha 1990).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav|Miloslav Petrusek]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 Jistou sociologickou relevanci má přirozeně jeho nejoriginálnější spis, totiž pokus o ustavení „positivní etiky“, která by byla založena na přísně vědeckých základech a k normativní garanci svých pravidel by nepotřebovala žádnou „transcendentní ideu“, tedy boha (1922). I když Krejčí byl positivistou odmítajícím „idealismus“, jeho stanovisko bylo spíše panteistické než ateistické. Svou ideu positivní etiky dovedl až do praktickopolitických aplikací ve studii ''Politika a mravnost'' (1932), kde vyžadoval (snad inspirován [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykem]]), aby politický život byl podřízen stejným, ba přísnějším mravním normám, než náš každodenní život. Jiným výrazem jeho psychologických východisek byl soustavný teoretický i praktický zájem o pedagogiku. I zde usiloval o ustavení „positivní pedagogiky“, ale tato idea se nesetkala s výraznějším ohlasem. Ostatně – přísně vzato – ani myšlenka, rozpracovaná a fundovaná, o positivní etice mnoho stoupenců nenašla, spíše byla vnímána jako zajímavá alternativa k převládajícím etickým koncepcím idealistickým (včetně [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykova]] „humanitismu“).
-Nepochybně nejvýznamnějšími díly Krejčího jsou dvě syntetizující monografie o dobové filosofii: ''O filosofii přítomnosti'' (1904) a ''Filosofie posledních let před válkou'' (1918). V první knize, která zdaleka není prostou reprodukcí různých dobových názorů, ale je současně vyjádřením vlastního stanoviska Krejčího, byl jeho výchozí tezí názor, že existují tři cesty, jimiž usilujeme o dosažení pravdy, totiž věda, náboženství a filosofie: „Vzájemný poměr těchto tří oborů myšlení lze naznačiti takto: věda jest souhrn toho, co víme, náboženství souhrn toho, v co věříme, a filosofie souhrn toho, co bychom si přáli věděti, abychom nemuseli jen věřiti.“ Zabýval se přitom zejména novokantismem, positivismem, idealismem a speciálně dvěma osobnostmi – Nietzschem a Tolstým. V souvislosti s Tolstým, při jehož analýze provedl brilantní příklad toho, jak lze „dedukovat“ zcela nenásilně filosofii z beletrie (ukázal přitom na vývoj etických postojů od ''Vojny a míru'' k ''Anně Karenině''), napsal zajímavou úvahu o Rusku: „Rus ještě neprodělala v jádře svého lidu ten očistný přechod, který západní Evropa prodělala reformacemi a francouzskou revolucí. Co na Rus se dostalo skrze vrchní vrstvu inteligence… to působí na lid nikoliv blahodárně, nýbrž rušivě.“ V závěru knihy uvažoval i o marxismu – v podstatě ovšem „z druhé ruky“ – přičemž formuloval stanovisko, jež nezměnil celý život: „Tradice, jíž se někteří zástupci socialismu dovolávají, jest čirý eklekticism a filosofická bezzásadovost. V tom jest krise marxismu, k jejímuž řešení vybízí prof. Masaryk.“
+Nepochybně nejvýznamnějšími díly Krejčího jsou dvě syntetizující monografie o dobové filosofii: ''O filosofii přítomnosti'' (1904) a ''Filosofie posledních let před válkou'' (1918). V první knize, která zdaleka není prostou reprodukcí různých dobových názorů, ale je současně vyjádřením vlastního stanoviska Krejčího, byl jeho výchozí tezí názor, že existují tři cesty, jimiž usilujeme o dosažení pravdy, totiž věda, náboženství a filosofie: „Vzájemný poměr těchto tří oborů myšlení lze naznačiti takto: veda jest souhrn toho, co víme, náboženství souhrn toho, v co věříme, a filosofie souhrn toho, co bychom si přáli věděti, abychom nemuseli jen věřiti.“ Zabýval se přitom zejména novokantismem, positivismem, idealismem a speciálně dvěma osobnostmi – Nietzschem a Tolstým. V souvislosti s Tolstým, při jehož analýze provedl brilantní příklad toho, jak lze „dedukovat“ zcela nenásilně filosofii z beletrie (ukázal přitom na vývoj etických postojů od ''Vojny a míru'' k ''Anně Karenině''), napsal zajímavou úvahu o Rusku: „Rus ještě neprodělala v jádře svého lidu ten očistný přechod, který západní Evropa prodělala reformacemi a francouzskou revolucí. Co na Rus se dostalo skrze vrchní vrstvu inteligence… to působí na lid nikoliv blahodárně, nýbrž rušivě.“ V závěru knihy uvažoval i o marxismu – v podstatě ovšem „z druhé ruky“ – přičemž formuloval stanovisko, jež nezměnil celý život: „Tradice, jíž se někteří zástupci socialismu dovolávají, jest čirý eklekticism a filosofická bezzásadovost. V tom jest krise marxismu, k jejímuž řešení vybízí prof. Masaryk.“
 Druhá zásadní kniha Krejčího, ''Filosofie posledních let před válkou'', je bohatší co do témat i osobností, sociologicky je přitom jistě zajímavá zmínka o Stirnerovi; v kontextu s ním, Straussem a posléze Nietzschem kritizoval marxismus jako „krajní a typický naturalism“, který jest neschopen vznítiti a živiti v člověku cit mravní závaznosti a libovůli podříditi vyšším ohledům společenského celku.“ Ze sociologicky relevantních autorů se setkáváme s Ratzenhoferem (geopolitka) a dnes pozapomenutým, kdysi populárním Alfredem Fouilléem, který vytvořil osobitou teorii role idejí ve společnosti („''idée-force''“). V kapitole o intuitivním realismu se Krejčí zmínil obšírněji o [[Rádl Emanuel|Rádlovi]] a [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masarykovi]], zejména pak o Solovjovovi, přičemž odkázal na paralelu pojetí sebevraždy u [[Masaryk Tomáš Garrigue|Masaryka]] a v ruském nábožensko-filosofickém myšlení. Cenná, ale sociologickou obcí valně nepovšimnutá byla rovněž kapitola o Georgu Simmelovi, jakkoliv reduktivní v podobě důkazu na převládající relativismus v jeho díle: „Historických zákonů dle Simmela není. Podobně relativní musí zůstat i etika, jakožto věda čistě popisná, jež se nemůže pokoušeti o stanovení nějakých norem… Filosofie neokresluje objektivní jsoucno věcí – to je úlohou speciálních věd –, nýbrž kreslí typy lidské duševnosti, jak se projevují určitým způsobem chápání věcí.“ Jistě to není zdaleka celý Simmel, dokonce zejména nikoliv ten Simmel, jehož dnes čteme a jehož „renesance“ nastala. Krejčího zásluha je nicméně v tom, že ukázal na existenci Simmelovy teorie kultury i jeho filosofického relativismu.
@@ Řádek 27: / Řádek 27: @@
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:SCSg]]