Sociologie politiky - Historie editací

ZRN v 5. 3. 2018, 12:42

2018-03-05T12:42:40Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:33Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:56:29Z

import na produkční server

Nová stránka

sociologie politiky – spojující disciplína mezi [[sociologie obecná|obecnou sociologií]] a [[politologie|politologií]], která bývá někdy řazena do širšího pojetí [[vědy politické|politických věd]]. Konstituovala se v průběhu 20. a 30. l. 20. st. jako obor, který se zabývá [[politika|politikou]] jako specif. soc. institucí. Zdroje, z nichž ''s.p.'' vznikala, jsou však staršího data. Jsou spojeny s hist. procesem vzniku a vývoje [[demokracie]], především v záp. Evropě. Jestliže ''S. M. Lipset'' konstatoval, že jedním z nejdůležitějších úkolů ''s.p.'' je analýza s-gických předpokladů demokracie, pak rovněž platí, že proces konstituování demokracie byl nezbytnou podmínkou a předpokladem pro vznik ''s.p.'' Základy tohoto procesu lze najít již v reformaci, která přinesla první rozmach [[mínění veřejné|veřejného mínění]] a publicistiky. Předrevol. myslitelé formulovali požadavky na právo člověka žít svobodným a tvořivým životem, být tvůrcem svého osudu, který nespočívá ani v rukou církve ani panovníka. V procesu [[demokratizace]] především v evrop. společnostech, vznikala díla myslitelů, které ''W. G. Runciman'' rozděluje na „velké průkopníky sociologie politiky“ (''K. Marx'', ''M. Weber'') a na „patriarchy sociologie politiky“ (''G. Mosca'', ''V. Pareto'', ''R. Michels'', ''G. E. Sorel''). Tuto klasifikaci je třeba doplnit o jméno ''Alexise de Tocquevilla'', zejm. pro jeho knihu ''La Démocratie en Amerique'' (čes. 1992), v níž vlastně provedl s-gickou analýzu am. demokracie nikoliv jako teorie, ale jako určité formy státního nátlaku, a všímal si jejích slabostí, které nevylučovaly možnost zneužití k příp. znovunastolení tyranie. Právě pro toto věcné hodnocení demokracie se ''Tocquevillovo'' dílo stalo předmětem zájmu sociologů politiky různého zaměření. Snaha chápat demokracii jako rovnováhu mezi [[konflikt sociální|sociálním konfliktem]] a [[konsensus|konsensem]] upoutala am. sociology politiky ''S. M. Lipseta'' a ''R. A. Dahla''. Institucionalistický ''Tocquevillův'' přístup k analýze demokracie našel ohlas u ''Ch. W. Millse'', kritika ''Dahlova'' pojetí moci v USA, ''Tocquevillovo'' dílo orientovalo pozornost sociologů politiky na vývoj vládních forem, na studium vzniku, vývoje a proměn demokracie. Nikoliv náhodou považuje ''S. M. Lipset'' za vlastní předmět ''s.p.'' právě tuto orientaci.

Ústřední kategorií ''s.p.'' je ''politická moc''. Velkou pozornost jí věnovali ve svých dílech již průkopníci ''s.p.'', její významnost zdůraznili patriarchové ''s.p.'' v kategoriích mocenská elita, vládnoucí třída či [[„železný zákon oligarchie“]] a o jejím profilujícím charakteru svědčí i současné práce takových autorů, jako jsou ''O. Stammer'', ''A. Gehlen'', ''R. Ebbighausen'' a další. Aktuální je dodnes ''Weberova'' přednáška z r. 1919 nazvaná ''Politika jako povolání''. Kdo provozuje politiku, uvedl zde ''M. Weber'', usiluje o [[moc]], a to buď jako o prostředek ve službách jiných cílů (ideálních nebo egoistických), nebo pro prestiž, kterou dává. Proti ''Marxovu'' ekon. pojetí základů moci ''Weber'' namítal, že ekon. podmíněná moc není totožná s mocí vůbec a naopak, že vznik ekon. moci může být důsledkem moci existující na jiných základech. Aktuálními podněty pro současné bádání v oblasti ''s.p.'' jsou ''Weberovy'' charakteristiky vztahu „politik – moc – autorita“. ''Politik'' je člověk, který usiluje o moc, a to ne formálně, ale aby mohl rozhodovat. Strach nebo nechuť rozhodovat se objevily jako příznačné rysy v hierarchii moci totalitních systémů. Tradicionální ideální typ [[autorita|autority]], vlastní přirozeně středověku (slávou dětí jsou jejich rodičové), byl těmto polit. systémům nejbližší. ''V. Pareto'' a ''G. Mosca'' položili základ k teorii ''mocenské elity''. Jejich myšlenky měly značný vliv na západoevrop. a am. ''s.p.'', mj. také proto, že nastolovaly otázku vztahu demokracie a [[elita|elity]]. Již v období „patriarchálním“ bylo v ''s.p.'' zřejmé, že tento vztah nelze pochopit bez studia fenoménu [[strana politická|politické strany]]. Právě pro demokr. společnosti je typická pluralita polit. života a zájmů soc. skupin, jejichž institucionalizace nabývá podoby polit. stran. Soc. diferenciace v demokr. soc. systémech, na rozdíl od systémů feudálního typu, vede k účasti občanů na tvorbě veř. mínění. Nástrojem této artikulace pestrosti názorů jsou polit. strany, jejichž vznik existenci demokr. soc. systému rovněž předpokládá. V průběhu 19. st. se polit. strany formovaly jako strany větších či menších soc. skupin, které často vyjadřovaly ve svých programech zájmy tzv. velkých spol. [[třída|tříd]].

''M. Weber'' doporučoval, aby s-gie zkoumala nejen cíle a programy polit. stran, ale také jejich vnitřní strukturu, protože právě s ní bývá spjata i verbální ideologie, která často zastírá méně úctyhodné zájmy. ''Weberovy'' kritické poznámky na adresu polit. stran našly ohlas v díle ''Zur Soziologie des Parteiwesens in der modernen Demokratie'', jehož autorem byl ''Weberův'' přítel ''Robert Michels''. Jeho s-gické studie o polit. stranách, vydaná v r. 1911, našla poměrně značný ohlas v am. s-gii 20. a 30. l., tedy v době rozmachu empir. s-gie v USA. Značně proto zapůsobila ''Michelsova'' výzva vyloučit citové prvky při analýze i tak emocionálně působících jevů, jakými jsou demokracie, [[vůdcovství]] nebo stranictví. Dalším charakteristickým znakem ''Michelsovy'' studie je kritika demokracie. Všechny polit. systémy včetně demokr. systému spějí podle ''Michelse'' k [[oligarchie|oligarchii]]. Demokracii podle něho znemožňují tři tendence, které spočívají v podstatě lidské přirozenosti, v podstatě polit. boje a v podstatě organizace. Potvrzení své teze o tom, že i demokracie spěje k oligarchii, nacházel v analýze vnitřní struktury těchto polit. stran: liberální, konzervativní a revoluční (soc. demokr.). Struktury všech těchto polit. stran jsou podle něho oligarchické. Za kardinální důkaz však považoval skutečnost, že proces oligarchizace nepostihuje pouze strany liberální a konzervativní, ale je zřejmý i v organizaci stran, které vznikaly s cílem proti oligarchii bojovat. Každá organizace, kterou lidé vytvářejí, se konec konců stane oligarchickou. To je ''Michelsova'' formulace „železného zákona oligarchie“.

Souvislost současné ''s.p.'' s uvedeným klasickým dědictvím nevykazuje pouze ''Lipsetovo'' zásadní zaměření na výzkum demokracie jako na ústřední úkol současného bádání v této vědní disciplíně. ''R. Ebbighausen'' ve své práci ''Politische Soziologie'' uvádí témata, která v mnoha případech ukazují na kontinuální spojení s klasickou ''s.p.'': mocenská elita, polit. strany a zájmové skupiny, získávání moci a typy osobností, vládnoucí řád (demokracie, diktatura, totalitarismus), ideologie a její význam pro společnost a politiku, generace v politice, propaganda a teror, státní intervencionismus. V 70. a 80. l. došlo k zvýšenému zájmu o dějiny ''s.p.'' a o pojetí této disciplíny v Německu. Vedle ''R. Ebbighausena'' je to především ''W. Röhrich'' svým materialistickým pojetím analýzy společnosti a polit.-emancipačním zaměřením. ''R. Münch'' ve své knize ''Soziologie der Politik'' považuje za ústřední kategorii této disciplíny ''politické jednání''. (Viz též [[sociologie moci]].)

Čes. ''s.p.'' se začala opět rozvíjet na začátku 90. let (''J. Fibich'', ''L. Brokl'', ''E. Pecka'', ''J. Kabele'' aj.), i když i v předchozím období byla pěstována čes. sociology v zahraničí (např. ''Z Sudou'', ''Z. Strmiskou'', ''I. Bayerem'').

<div class="translations">
sociology of politics
sociologie de la politique
Politiksoziologie, politische Soziologie, Soziologie der Politik
sociologia politica
</div>

Literatura: ''Bottomore, T. B.'': Sociology as Social Criticism. New York 1976; ''Coser, L. A.'': Political Sociology. New York 1966; ''Ebbighausen, R.'': Politische Soziologie. Opladen 1981; ''Kreml, W. P.'': A Model of Politics. New York 1985; ''Lipset, S. M.'': Political Man. New York 1963; ''Mounier, J. P.'': Pour une sociologie politique, 2 sv. Paris 1974; ''Münch, R.'': Soziologie der Politik. Opladen 1982; ''Röhrich, W.'': Politische Soziologie. Stuttgart 1977; ''Runciman, W. G.'': Social Science and Political Theory. Cambridge 1965; viz též [[politika]], [[vědy politické]].

-- ''[[:Kategorie:Aut: Pecka Emanuel|Emanuel Pecka]]'' 
[[Kategorie:Aut: Pecka Emanuel]]
[[Kategorie:Oblasti a disciplíny sociologie]]
[[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
[[Kategorie:VSgS]]

@@ Řádek 7: / Řádek 7: @@
 Souvislost současné ''s.p.'' s uvedeným klasickým dědictvím nevykazuje pouze ''Lipsetovo'' zásadní zaměření na výzkum demokracie jako na ústřední úkol současného bádání v této vědní disciplíně. ''R. Ebbighausen'' ve své práci ''Politische Soziologie'' uvádí témata, která v mnoha případech ukazují na kontinuální spojení s klasickou ''s.p.'': mocenská elita, polit. strany a zájmové skupiny, získávání moci a typy osobností, vládnoucí řád (demokracie, diktatura, totalitarismus), ideologie a její význam pro společnost a politiku, generace v politice, propaganda a teror, státní intervencionismus. V 70. a 80. l. došlo k zvýšenému zájmu o dějiny ''s.p.'' a o pojetí této disciplíny v Německu. Vedle ''R. Ebbighausena'' je to především ''W. Röhrich'' svým materialistickým pojetím analýzy společnosti a polit.-emancipačním zaměřením. ''R. Münch'' ve své knize ''Soziologie der Politik'' považuje za ústřední kategorii této disciplíny ''politické jednání''. (Viz též [[sociologie moci]].)
-Čes. ''s.p.'' se začala opět rozvíjet na začátku 90. let (''J. Fibich'', ''L. Brokl'', ''E. Pecka'', ''J. Kabele'' aj.), i když i v předchozím období byla pěstována  čes. sociology v zahraničí (např. ''Z Sudou'', ''Z. Strmiskou'', ''I. Bayerem'').
+Čes. ''s.p.'' se začala opět rozvíjet na začátku 90. let (''J. Fibich'', ''[[Brokl Lubomír|L. Brokl]]'', ''E. Pecka'', ''[[Kabele Jiří|J. Kabele]]'' aj.), i když i v předchozím období byla pěstována  čes. sociology v zahraničí (např. ''[[Suda Zdeněk|Z. Sudou]]'', ''[[Strmiska Zdeněk|Z. Strmiskou]]'', ''I. Bayerem'').
 <div class="translations">

@@ Řádek 18: / Řádek 18: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Bottomore, T. B.'': Sociology as Social Criticism. New York 1976; ''Coser, L. A.'': Political Sociology. New York 1966; ''Ebbighausen, R.'': Politische Soziologie. Opladen 1981; ''Kreml, W. P.'': A Model of Politics. New York 1985; ''Lipset, S. M.'': Political Man. New York 1963; ''Mounier, J. P.'': Pour une sociologie politique, 2 sv. Paris 1974; ''Münch, R.'': Soziologie der Politik. Opladen 1982; ''Röhrich, W.'': Politische Soziologie. Stuttgart 1977; ''Runciman, W. G.'': Social Science and Political Theory. Cambridge 1965; viz též [[politika]], [[vědy politické]].
--- ''[[:Kategorie:Aut: Pecka Emanuel|Emanuel Pecka]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Pecka Emanuel|Emanuel Pecka]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Pecka Emanuel]]
 [[Kategorie:Oblasti a disciplíny sociologie]]
 [[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
 [[Kategorie:VSgS]]