Svoboda - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Viz též heslo společnost volby, společnost volného času nebo společnost zdravá v [[PSpol|Petruskových Společnostec…

2020-09-21T06:17:01Z

Přidána poslední věta Viz též heslo společnost volby, společnost volného času nebo společnost zdravá v [[PSpol|Petruskových Společnostec…

ZRN v 25. 10. 2018, 12:55

2018-10-25T12:55:51Z

ZRN v 6. 2. 2018, 19:45

2018-02-06T19:45:26Z

ZRN v 6. 2. 2018, 19:41

2018-02-06T19:41:25Z

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:03:46Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:56:56Z

import na produkční server

Nová stránka

svoboda – v nejširším smyslu možnost jednat, jak chci. V tomto smyslu zahrnuje ''s.'' libovůli a tvoří protiklad k nutnosti jako k [[donucení]] jednat tak či onak. ''Aristotelés'' (''Etika Nikomachova'') dělí všechna jednání na dobrovolná a nedobrovolná (z donucení), přičemž ''s.'' se vztahuje k těm prvním. Další aspekt teorie ''s.'' záleží v orientaci na hlediska, jimiž se ve svém svobodném jednání máme řídit. Tím je dán rozdíl ''s.'' v užším smyslu, spojené s [[odpovědnost|odpovědností]], a libovůle. V antice byla tato hlediska obsažena v nepsaných božských a v psaných lidských zákonech, stejně jako v mravu a zvyku, které modifikovaly, jak má člověk jednat, aby jeho jednání bylo ctnostné. K tomu přistupuje zdání, že ''s.'' má zákon sama v sobě, nejen v božských zákonech a zákonech obce. Podle některých interpretů je tomu tak již u ''Sókrata'', podle jiných v římském stoicismu. Zatímco podle ''Aristotela'' tkví podstata ''s.'' (záměrná volba, proairesis) v rozumově „uvážené žádosti toho, co je v naší moci“ (''Etika Nikomachova''), rozvíjí se ve středověké filozofii metafyzické pojetí svobodné vůle (liberum arbitrium) jako mohutnosti nezávislé na rozumu. V novověké filozofii se vůle spojuje s pudovostí (''T. Hobbes'': ''De homine'', ''B. Spinoza'': ''Ethica''), je projevem pudu sebezáchovy. Charakteristickou teorií ''B. Spinozy'' je nauka o pudovosti (afektivitě) jako skrytém základu zdánlivě svobodné aktivity. Tutéž teorii rozvíjí ''G. W. Leibniz''. ''Spinoza'' nicméně zároveň rozvíjí nauku o „uvědomělé svobodě“, která záleží v tom, že na základě „intelektuální lásky k Bohu“ učiníme afekty adekvátními vůči substanci jako metafyzickému základu všeho. U ''J. Locka'' (''An Essay of Human Understanding'') a ''D. Huma'' (''Enquiry concerning Human Understanding'') se rozlišuje mezi svobodou vůle (ta je metafyzickou entitou a je nám neznámá) a „svobodou jednání“ (tu má člověk, může-li provést, co chce).

Velkým filozofem ''s.'' byl ''I. Kant'', který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (''Kritika praktického rozumu'', 1788). U ''Kanta'' se objevují dva koncepty, k nimž se filozofie ''s.'' vrací. První lze vyjádřit tak, že lidská pudovost se na rozdíl od živočišné pudovosti vyznačuje určitou uvolněností, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho ''Kant'' vyvozuje zákl. mravní zákon ([[imperativ kategorický|kategorický imperativ]]), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. ''G. W. F. Hegel'' přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel ''A. Gehlen'' (''Der Mensch'', 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. ''M. Heidegger'' (''Sein und Zeit'', 1927) a ''J. P. Sartre'' (''L'être et le néant'', 1943) nepovažují ''s.'' za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho [[existence]]. U ''Sartra'' patří ''s.'' k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a [[intencionalita|intencionalitou]]. Pro ''Heideggera'' je ''s.'' ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (Man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují ''s.'' za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (''M. Schlick'': ''Fragen der Ethik'', 1930).

<div class="translations">
freedom, liberty
liberté
Freiheit
libertà
</div>

Literatura: ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Mandeln und Determinismus. Frankfurt a.M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.

-- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]'' 
[[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
[[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
[[Kategorie:VSgS]]

← Starší verze		Verze z 25. 10. 2018, 12:55
Řádek 11:		Řádek 11:

	<span class="section_title">Literatura:</span> ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Handeln und Determinismus. Frankfurt a. M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.		<span class="section_title">Literatura:</span> ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Handeln und Determinismus. Frankfurt a. M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.
		+
		+	<span class="section_title">Aktualizace 2018:</span> K literatuře doplnit ''Kant, I.'': Kritika praktického rozumu. Praha 1996.

	''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan\|Milan Sobotka]]''<br />		''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan\|Milan Sobotka]]''<br />

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">svoboda</span> – v nejširším smyslu možnost jednat, jak chci. V tomto smyslu zahrnuje ''s.'' libovůli a tvoří protiklad k nutnosti jako k [[donucení]] jednat tak či onak. ''Aristotelés'' (''Etika Nikomachova'') dělí všechna jednání na dobrovolná a nedobrovolná (z donucení), přičemž ''s.'' se vztahuje k těm prvním. Další aspekt teorie ''s.'' záleží v orientaci na hlediska, jimiž se ve svém svobodném jednání máme řídit. Tím je dán rozdíl ''s.'' v užším smyslu, spojené s [[odpovědnost|odpovědností]], a libovůle. V antice byla tato hlediska obsažena v nepsaných božských a v psaných lidských zákonech, stejně jako v mravu a zvyku, které modifikovaly, jak má člověk jednat, aby jeho jednání bylo ctnostné. K tomu přistupuje zdání, že ''s.'' má zákon sama v sobě, nejen v božských zákonech a zákonech obce. Podle některých interpretů je tomu tak již u ''Sókrata'', podle jiných v římském stoicismu. Zatímco podle ''Aristotela'' tkví podstata ''s.'' (záměrná volba, proairesis) v rozumově „uvážené žádosti toho, co je v naší moci“ (''Etika Nikomachova''), rozvíjí se ve středověké filozofii metafyzické pojetí svobodné vůle (liberum arbitrium) jako mohutnosti nezávislé na rozumu. V novověké filozofii se vůle spojuje s pudovostí (''T. Hobbes'': ''De homine'', ''B. Spinoza'': ''Ethica''), je projevem pudu sebezáchovy. Charakteristickou teorií ''B. Spinozy'' je nauka o pudovosti (afektivitě) jako skrytém základu zdánlivě svobodné aktivity. Tutéž teorii rozvíjí ''G. W. Leibniz''. ''Spinoza'' nicméně zároveň rozvíjí nauku o „uvědomělé svobodě“, která záleží v tom, že na základě „intelektuální lásky k Bohu“ učiníme afekty adekvátními vůči substanci jako metafyzickému základu všeho. U ''J. Locka'' (''An Essay of Human Understanding'') a ''D. Huma'' (''Enquiry concerning Human Understanding'') se rozlišuje mezi svobodou vůle (ta je metafyzickou entitou a je nám neznámá) a „svobodou jednání“ (tu má člověk, může-li provést, co chce).
-Velkým filozofem ''s.'' byl ''I. Kant'', který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (''Kritika praktického rozumu'', 1788). U ''Kanta'' se objevují dva koncepty, k nimž se filozofie ''s.'' vrací. První lze vyjádřit tak, že lidská pudovost se na rozdíl od živočišné pudovosti vyznačuje určitou uvolněností, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho ''Kant'' vyvozuje zákl. mravní zákon ([[imperativ kategorický|kategorický imperativ]]), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. ''G. W. F. Hegel'' přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel ''A. Gehlen'' (''Der Mensch'', 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. ''M. Heidegger'' (''Sein und Zeit'', 1927) a ''J.-P. Sartre'' (''L'être et le néant'', 1943) nepovažují ''s.'' za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho [[existence]]. U ''Sartra'' patří ''s.'' k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a [[intencionalita|intencionalitou]]. Pro ''Heideggera'' je ''s.'' ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují ''s.'' za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (''M. Schlick'': ''Fragen der Ethik'', 1930).
+Velkým filozofem ''s.'' byl ''I. Kant'', který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (''Kritik der praktischen Vernunft'', 1788). U ''Kanta'' se objevují dva koncepty, které k sobě patří. První lze vyjádřit tak, že člověk se na rozdíl od živočicha vyznačuje schopností potlačit smyslovou žádost, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho ''Kant'' vyvozuje zákl. mravní zákon ([[imperativ kategorický|kategorický imperativ]]), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. ''G. W. F. Hegel'' přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel ''A. Gehlen'' (''Der Mensch'', 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. ''M. Heidegger'' (''Sein und Zeit'', 1927) a ''J.-P. Sartre'' (''L'être et le néant'', 1943) nepovažují ''s.'' za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho [[existence]]. U ''Sartra'' patří ''s.'' k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a [[intencionalita|intencionalitou]]. Pro ''Heideggera'' je ''s.'' ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují ''s.'' za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (''M. Schlick'': ''Fragen der Ethik'', 1930).
 <div class="translations">

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">svoboda</span> – v nejširším smyslu možnost jednat, jak chci. V tomto smyslu zahrnuje ''s.'' libovůli a tvoří protiklad k nutnosti jako k [[donucení]] jednat tak či onak. ''Aristotelés'' (''Etika Nikomachova'') dělí všechna jednání na dobrovolná a nedobrovolná (z donucení), přičemž ''s.'' se vztahuje k těm prvním. Další aspekt teorie ''s.'' záleží v orientaci na hlediska, jimiž se ve svém svobodném jednání máme řídit. Tím je dán rozdíl ''s.'' v užším smyslu, spojené s [[odpovědnost|odpovědností]], a libovůle. V antice byla tato hlediska obsažena v nepsaných božských a v psaných lidských zákonech, stejně jako v mravu a zvyku, které modifikovaly, jak má člověk jednat, aby jeho jednání bylo ctnostné. K tomu přistupuje zdání, že ''s.'' má zákon sama v sobě, nejen v božských zákonech a zákonech obce. Podle některých interpretů je tomu tak již u ''Sókrata'', podle jiných v římském stoicismu. Zatímco podle ''Aristotela'' tkví podstata ''s.'' (záměrná volba, proairesis) v rozumově „uvážené žádosti toho, co je v naší moci“ (''Etika Nikomachova''), rozvíjí se ve středověké filozofii metafyzické pojetí svobodné vůle (liberum arbitrium) jako mohutnosti nezávislé na rozumu. V novověké filozofii se vůle spojuje s pudovostí (''T. Hobbes'': ''De homine'', ''B. Spinoza'': ''Ethica''), je projevem pudu sebezáchovy. Charakteristickou teorií ''B. Spinozy'' je nauka o pudovosti (afektivitě) jako skrytém základu zdánlivě svobodné aktivity. Tutéž teorii rozvíjí ''G. W. Leibniz''. ''Spinoza'' nicméně zároveň rozvíjí nauku o „uvědomělé svobodě“, která záleží v tom, že na základě „intelektuální lásky k Bohu“ učiníme afekty adekvátními vůči substanci jako metafyzickému základu všeho. U ''J. Locka'' (''An Essay of Human Understanding'') a ''D. Huma'' (''Enquiry concerning Human Understanding'') se rozlišuje mezi svobodou vůle (ta je metafyzickou entitou a je nám neznámá) a „svobodou jednání“ (tu má člověk, může-li provést, co chce).
-Velkým filozofem ''s.'' byl ''I. Kant'', který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (''Kritika praktického rozumu'', 1788). U ''Kanta'' se objevují dva koncepty, k nimž se filozofie ''s.'' vrací. První lze vyjádřit tak, že lidská pudovost se na rozdíl od živočišné pudovosti vyznačuje určitou uvolněností, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho ''Kant'' vyvozuje zákl. mravní zákon ([[imperativ kategorický|kategorický imperativ]]), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. ''G. W. F. Hegel'' přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel ''A. Gehlen'' (''Der Mensch'', 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. ''M. Heidegger'' (''Sein und Zeit'', 1927) a ''J. P. Sartre'' (''L'être et le néant'', 1943) nepovažují ''s.'' za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho [[existence]]. U ''Sartra'' patří ''s.'' k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a [[intencionalita|intencionalitou]]. Pro ''Heideggera'' je ''s.'' ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (Man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují ''s.'' za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (''M. Schlick'': ''Fragen der Ethik'', 1930).
+Velkým filozofem ''s.'' byl ''I. Kant'', který ji chápal jako autonomii „praktického mravního rozumu“ (''Kritika praktického rozumu'', 1788). U ''Kanta'' se objevují dva koncepty, k nimž se filozofie ''s.'' vrací. První lze vyjádřit tak, že lidská pudovost se na rozdíl od živočišné pudovosti vyznačuje určitou uvolněností, a druhý tím, že naše mravní autonomie je schopnost motivovat se statutem druhého jako rovněž autonomní bytosti. Z toho ''Kant'' vyvozuje zákl. mravní zákon ([[imperativ kategorický|kategorický imperativ]]), předpisující jednat s ohledem na hodnotu druhého jako samoúčelu. ''G. W. F. Hegel'' přijímá nauku o autonomní rozumové motivaci jako základu morálního jednání, klade však nad moralitu mravnost (Sittlichkeit). Mravnost je sféra pozitivně vzájemného jednání („práce“ všech pro všechny), která se neobejde bez akceptování ustálených forem vzájemného styku lidí. Ve 20. st. rozvíjel ''A. Gehlen'' (''Der Mensch'', 1940) nauku o člověku jako „bytosti nedostatku“, z něhož vyplývá antropol. konstituce člověka. ''M. Heidegger'' (''Sein und Zeit'', 1927) a ''J.-P. Sartre'' (''L'être et le néant'', 1943) nepovažují ''s.'' za vlastnost člověka, nýbrž za zákl. rys jeho [[existence]]. U ''Sartra'' patří ''s.'' k volbě, nicování a časovému rozvrhování, jež souvisí s negativitou a [[intencionalita|intencionalitou]]. Pro ''Heideggera'' je ''s.'' ve smyslu „vášnivé, faktické, iluzí anonyma (man) zbavené, sebe samé si jisté a o sebe se strachující svobody k smrti“ jedním z ústředních témat. Novopozitivisté považují ''s.'' za zdánlivý problém, který není ověřitelný smysluplnými výroky (''M. Schlick'': ''Fragen der Ethik'', 1930).
 <div class="translations">
@@ Řádek 10: / Řádek 10: @@
 </div>
-<span class="section_title">Literatura:</span> ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Mandeln und Determinismus. Frankfurt a.M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.
+<span class="section_title">Literatura:</span> ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Handeln und Determinismus. Frankfurt a. M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.
 ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />

@@ Řádek 12: / Řádek 12: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Hobbes, T.'': O člověku. Praha 1988; ''Hume, D.'': (1758) Zkoumání lidského rozumu. Praha 1972; ''Locke, J.'': (1689) Esej o lidském rozumu. Praha 1984; ''Pothast, U.'' ed.: Seminar: Freies Mandeln und Determinismus. Frankfurt a.M. 1978; ''Spinoza, B.'': (1677) Etika. Praha 1977.
--- ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Sobotka Milan]]
 [[Kategorie:Terminologie/akční, interakční a regulativní sociální atributy, mechanismy, role, kompetence]]
 [[Kategorie:VSgS]]