Voráček Josef - Historie editací

imported>Admin: Přidána poslední věta Josef Voráček je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

2018-12-08T20:59:47Z

Přidána poslední věta Josef Voráček je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

Admin: finalizován tvar zápisu autorů hesel

2017-12-11T16:04:38Z

finalizován tvar zápisu autorů hesel

Admin: import na produkční server

2017-12-10T16:58:46Z

import na produkční server

Nová stránka

Voráček Josef

<time datetime="1910-01-27">27. ledna 1910</time> v Dolanech (okr. Klatovy)
 <time datetime="1980-05-22">22. května 1980</time> v Praze
<div id="photo">[[Soubor:Voráček_Josef_01.jpg|400px]]</div>

Po absolvování reálného gymnázia v Klatovech studoval v letech 1929–30 a 1931–32 němčinu a francouzštinu na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]], v akademickém roce 1930–31 tytéž obory a sociologii na Ludwig-Maxmilians-Universität v Mnichově (doktorát ze sociologie a obecných dějin obhájil na FF UK v roce 1934). V letech 1933–36 studoval rovněž etnografii na École normale supérieure a na Sorbonně v Paříži. Po návratu do Československa v roce 1939 vypomáhal Josefu [[Král Josef|Královi]] v sociologickém semináři filosofické fakulty UK, po uzavření českých vysokých škol pracoval až do roku 1945 v Náprstkově muzeu v Praze (s výjimkou totálního nasazení 1943–44). V roce 1945 se habilitoval z národopisu na filosofické fakultě UK, kde jako soukromý docent přednášel do roku 1950 a do propuštění v roce 1952 působil jako vědecký pracovník. Od roku 1952 do penzionování na počátku 70. let pracoval jako překladatel, úředník a knihovník, mj. ve Výzkumném ústavu tepelné techniky a v Ústavu vědeckých, technických a ekonomických informací v Praze.

Voráček byl už svým zahraničním vzděláním disponován ke kvalitativní proměně české etnografie / sociální antropologie, kterou mohl orientovat směrem k sociálním vědám a aktuálnímu zahraničnímu vývoji oboru, avšak vinou odporu velké většiny tradičněji zaměřených kolegů (a z politických důvodů) k ničemu takovému nedošlo. Domácí národopisná obec Voráčka prakticky nepřijala, takže se před rokem 1948 výrazněji orientoval na sociologii, včetně pravidelné publikační činnosti (hlavně recenzí) v časopise ''[[Sociální problémy]]''. Patřil mezi zakládající členy [[Společnost pro sociální bádání|Společnosti pro sociální bádání]] (1937) a zůstal jejím významným členem až do své smrti: po úmrtí celoživotního předsedy Josefa [[Král Josef|Krále]] (1978) byl zvolen předsedou, po Voráčkově smrti byla společnost likvidována. V poválečném období Voráček publikoval také etnografické studie o materiální kultuře a folkloru a recenze v časopise ''Český lid'', po roce 1949 mu byly publikační možnosti zcela uzavřeny. Od konce 60. let směl publikovat knihovnické a informační pomůcky, především v oblasti výpočetní techniky.

Nepřijali-li Voráčka čeští meziváleční národopisci, o moc snazší nebylo ani jeho postavení mezi sociology. Etabloval se sice jako člen pražské sociologické školy, jeho publikační činnost však dlouho byla omezována na referáty o zahraniční, především francouzské, britské a americké sociologické a sociálněantropologické literatuře. První vlastní studii o archaických formách manželství, která se stala základem pozdější knižní monografie, mohl v ''[[Sociální problémy|Sociálních problémech]]'' publikovat teprve v roce 1937. Sociologové spojení s brněnou školou, především Jaroslav [[Šíma Jaroslav|Šíma]], velkou část Voráčkovy práce odsuzovali jako pouhý kompilát zahraniční literatury, nad který cenili vlastní (třebaže spekulativní) úvahy. Ne vždy šlo o soud zcela nepřípadný, Voráčkovou zásluhou nicméně zůstává systematická snaha o informování českého prostředí o aktuálním vývoji teorií, metod a výzkumných témat sociální antropologie v zahraničí a pokusy o aplikaci těchto poznatků v domácím prostředí. Ve své knižní prvotině ''Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie'' (1936) Voráček vskutku nepřekročil rovinu kompilační monografie, učebnicový charakter má také ''Úvod do studia člověka, společnosti a civilisace'' (1940). Kromě diskuse o pojmu a fungování ras, prehistorii lidstva a soudobých přírodních národech (zejm. Austrálci, Polynésané a Drávidé) se autor zaměřil hlavně na teorie příbuzenství a genderové vztahy, nemohl však pominout ani témata z politické a náboženské antropologie (vč. magie a úvah o primitivním myšlení). Metodicky přitom vycházel zejména z durkheimovy školy, což se projevilo např. přijetím dichotomie posvátného a profánního, učení o sociálním původu náboženství (s H. Hubertem a M. Maussem však Voráček proti Durkheimovi přísně nerozlišoval mezi náboženstvím a magií) a lévy-bruhlovského „primitivního myšlení“, zatímco striktně odmítl Schmidtovu teorii ''Urmonotheismu''.

Hlavním Voráčkovým odborným dílem je monografie ''Primitivní rodina'' (1941), zpracovaná již po polovině 30. let, v níž tematizoval různé typy příbuzenství a v souvislosti s totemismem kriticky rozebral durkheimovu teorii, jež mu byla nejbližší, a další dobové výklady tohoto fenoménu. Nedošel sice k radikálnímu odmítnutí totemismu jako vědeckého konstruktu tak jako Claude Lévi-Strauss, který popřel jeho náboženskou povahu a zdůraznil jeho fungování jako systému volby manželských partnerů, religijní stránka totemismu jej však zajímala mnohem méně, než bylo v té době obvyklé; Voráček se skutečně moderně zaměřil především na fungování totemismu jako příbuzenského systému. Věnoval se také vztahu rodiny a klanu, problematice výběru partnera a vzniku rodinných vazeb a sociálním normám spojeným s fungováním rodiny (např. zákaz incestu). Spis ''Primitivní rodina'' Voráček podal jako svoji habilitační práci, protože se však současně vřadil spíše mezi etnology, začal v období 1945–49 publikovat v českých poměrech tradičnější etnografické a folkloristické studie. Metodologicky závažnější je jen jeho článek o báchorce Lesní žena (1949), jímž ovšem Voráčkova sociálněvědní odborná činnost nedobrovolně skončila.

Voráčkův potenciál zůstal českými sociálními vědami a především etnografií naprosto nevyužit, ta se totiž po druhé světové válce ubírala odlišnými a zdaleka ne tak světovými cestami. Novější etnografové, především Josef Vařeka, na Voráčka sice na sklonku jeho života a po smrti vzpomínali, avšak publikace jeho vlastních děl byla v období před rokem 1989 zhola nemožná. V sociologii zůstal outsiderem, jehož práce sloužily nanejvýš jako „ozvláštnění“ mezi standardnějšími sociologickými tématy, a po umlčení sebe i celé pražské sociologické školy zůstal prakticky zapomenut.

Knihy: ''Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie'' (Melantrich, Praha 1936); ''Úvod do studia člověka, společnosti a civilisace: Člověk a společnost na nižších stupních vývoje kultury'' (ČGU, Praha 1940); ''Primitivní rodina: Rozprava o theoriích a metodách ethnologické sociologie'' (ČAVU, Praha 1941); ''Soupis hlavních hesel světových referátových periodik'' (ÚVTEI, Praha 1968; spoluautorka B. Drboutová); ''Informační zdroje s oborovým zaměřením'' (ÚVTEI, Praha 1970); ''Výběr cizojazyčných zkratek a zkratkových slov z výpočetní techniky a informatiky'' (ÚVTEI, Praha 1974; spoluautor M. Pažout); ''Informační zdroje a služby v technických oborech a průmyslu'' (ÚVTEI, Praha 1977).

Studie: Příspěvek k sociologii německého hnutí národně socialistického (''Sociální problémy'' 1934); Rozhledy po současné francouzské sociologii (''Sociální problémy'' 1935); K otázce původní formy manželství a sňatku (''Sociální problémy'' 1937); Možnosti a dnešní stav kulturní genealogie (''Sociologie a sociální problémy'' 1947); Příspěvek k otázce vzniku primitivního pluhu (''Český lid'' 1946); Doprava na smycích u nás i poznámky k jejich kulturní historii (''Český lid'' 1948; spoluautor L. Baran); Příspěvek k evropskému a českému včelařskému folkloru (''Český lid'' 1948); Báchorka „Lesní žena“ od Boženy Němcové (''Český lid'' 1949).

Literatura: Zdeněk R. Nešpor: Znovuzaložení Společnosti pro sociální bádání v 90. letech 20. století (''Lidé města'' 10, 2008, 1: 37–69); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008); Jaroslav Šíma: ''Kritika a práce: K poměrům v české sociologii'' (Brno 1940); Josef Vařeka: K šedesátinám univ. doc. dr. Josefa Voráčka (''Český lid'' 57, 1970, 1: 1–4); Josef Vařeka: Za doc. PhDr. Josefem Voráčkem (''Národopisné aktuality'' 17, 1980: 290–291).

-- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]'' 
[[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
[[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 21: / Řádek 21: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> Zdeněk R. Nešpor: Znovuzaložení Společnosti pro sociální bádání v 90. letech 20. století (''Lidé města'' 10, 2008, 1: 37–69); Zdeněk R. Nešpor: ''Ne/náboženské naděje intelektuálů: Vývoj české sociologie náboženství v mezinárodním a interdisciplinárním kontextu'' (Scriptorium, Praha 2008); Jaroslav Šíma: ''Kritika a práce: K poměrům v české sociologii'' (Brno 1940); Josef Vařeka: K šedesátinám univ. doc. dr. Josefa Voráčka (''Český lid'' 57, 1970, 1: 1–4); Josef Vařeka: Za doc. PhDr. Josefem Voráčkem (''Národopisné aktuality'' 17, 1980: 290–291).
--- ''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
+''[[:Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.|Zdeněk R. Nešpor]]''<br />
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 [[Kategorie:SCSg]]

@@ Řádek 7: / Řádek 7: @@
 Po absolvování reálného gymnázia v Klatovech studoval v letech 1929–30 a 1931–32 němčinu a francouzštinu na filosofické fakultě [[Karlova univerzita v Praze|Karlovy univerzity v Praze]], v akademickém roce 1930–31 tytéž obory a sociologii na Ludwig-Maxmilians-Universität v Mnichově (doktorát ze sociologie a obecných dějin obhájil na FF UK v roce 1934). V letech 1933–36 studoval rovněž etnografii na École normale supérieure a na Sorbonně v Paříži. Po návratu do Československa v roce 1939 vypomáhal Josefu [[Král Josef|Královi]] v sociologickém semináři filosofické fakulty UK, po uzavření českých vysokých škol pracoval až do roku 1945 v Náprstkově muzeu v Praze (s výjimkou totálního nasazení 1943–44). V roce 1945 se habilitoval z národopisu na filosofické fakultě UK, kde jako soukromý docent přednášel do roku 1950 a do propuštění v roce 1952 působil jako vědecký pracovník. Od roku 1952 do penzionování na počátku 70. let pracoval jako překladatel, úředník a knihovník, mj. ve Výzkumném ústavu tepelné techniky a v Ústavu vědeckých, technických a ekonomických informací v Praze.
-Voráček byl už svým zahraničním vzděláním disponován ke kvalitativní proměně české etnografie / sociální antropologie, kterou mohl orientovat směrem k sociálním vědám a aktuálnímu zahraničnímu vývoji oboru, avšak vinou odporu velké většiny tradičněji zaměřených kolegů (a z politických důvodů) k ničemu takovému nedošlo. Domácí národopisná obec Voráčka prakticky nepřijala, takže se před rokem 1948 výrazněji orientoval na sociologii, včetně pravidelné publikační činnosti (hlavně recenzí) v časopise ''[[Sociální problémy]]''. Patřil mezi zakládající členy [[Společnost pro sociální bádání|Společnosti pro sociální bádání]] (1937) a zůstal jejím významným členem až do své smrti: po úmrtí celoživotního předsedy Josefa [[Král Josef|Krále]] (1978) byl zvolen předsedou, po Voráčkově smrti byla společnost likvidována. V poválečném období Voráček publikoval také etnografické studie o materiální kultuře a folkloru a recenze v časopise ''Český lid'', po roce 1949 mu byly publikační možnosti zcela uzavřeny. Od konce 60. let směl publikovat knihovnické a informační pomůcky, především v oblasti výpočetní techniky.
+Voráček byl už svým zahraničním vzděláním disponován ke kvalitativní proměně české etnografie / sociální antropologie, kterou mohl orientovat směrem k sociálním vědám a aktuálnímu zahraničnímu vývoji oboru, avšak vinou odporu velké většiny tradičněji zaměřených kolegů (a z politických důvodů) k ničemu takovému nedošlo. Domácí národopisná obec Voráčka prakticky nepřijala, takže se před rokem 1948 výrazněji orientoval na sociologii, včetně pravidelné publikační činnosti (hlavně recenzí) v časopise ''[[Sociální problémy]]''. Patřil mezi zakládající členy [[Společnost pro socialní bádání|Společnosti pro sociální bádání]] (1937) a zůstal jejím významným členem až do své smrti: po úmrtí celoživotního předsedy Josefa [[Král Josef|Krále]] (1978) byl zvolen předsedou, po Voráčkově smrti byla společnost likvidována. V poválečném období Voráček publikoval také etnografické studie o materiální kultuře a folkloru a recenze v časopise ''Český lid'', po roce 1949 mu byly publikační možnosti zcela uzavřeny. Od konce 60. let směl publikovat knihovnické a informační pomůcky, především v oblasti výpočetní techniky.
 Nepřijali-li Voráčka čeští meziváleční národopisci, o moc snazší nebylo ani jeho postavení mezi sociology. Etabloval se sice jako člen pražské sociologické školy, jeho publikační činnost však dlouho byla omezována na referáty o zahraniční, především francouzské, britské a americké sociologické a sociálněantropologické literatuře. První vlastní studii o archaických formách manželství, která se stala základem pozdější knižní monografie, mohl v ''[[Sociální problémy|Sociálních problémech]]'' publikovat teprve v roce 1937. Sociologové spojení s brněnou školou, především Jaroslav [[Šíma Jaroslav|Šíma]], velkou část Voráčkovy práce odsuzovali jako pouhý kompilát zahraniční literatury, nad který cenili vlastní (třebaže spekulativní) úvahy. Ne vždy šlo o soud zcela nepřípadný, Voráčkovou zásluhou nicméně zůstává systematická snaha o informování českého prostředí o aktuálním vývoji teorií, metod a výzkumných témat sociální antropologie v zahraničí a pokusy o aplikaci těchto poznatků v domácím prostředí. Ve své knižní prvotině ''Počátky vlastnictví a práva ve světle ethnologie a sociologie'' (1936) Voráček vskutku nepřekročil rovinu kompilační monografie, učebnicový charakter má také ''Úvod do studia člověka, společnosti a civilisace'' (1940). Kromě diskuse o pojmu a fungování ras, prehistorii lidstva a soudobých přírodních národech (zejm. Austrálci, Polynésané a Drávidé) se autor zaměřil hlavně na teorie příbuzenství a genderové vztahy, nemohl však pominout ani témata z politické a náboženské antropologie (vč. magie a úvah o primitivním myšlení). Metodicky přitom vycházel zejména z durkheimovy školy, což se projevilo např. přijetím dichotomie posvátného a profánního, učení o sociálním původu náboženství (s H. Hubertem a M. Maussem však Voráček proti Durkheimovi přísně nerozlišoval mezi náboženstvím a magií) a lévy-bruhlovského „primitivního myšlení“, zatímco striktně odmítl Schmidtovu teorii ''Urmonotheismu''.
@@ Řádek 24: / Řádek 24: @@
 [[Kategorie:Aut: Nešpor Zdeněk R.]]
 [[Kategorie:SCSg]]